Na Bug Bounty programy můžeme narazit u různých společnosti, zpravidla z oboru IT, jako je např. Google, Microsoft, Facebook, apod.

Takový Bug Bounty program funguje vcelku jednoduše. Najdete zranitelnost, nahlásíte ji dané firmě a ona vám za ní zaplatí. Jenže je tu několik úskalí, především pro firmu, co takový Bug Bounty program vyhlásí.

Mnohými firmami, a to jak těmi, co penetrační testy a etické hackování poptávají, tak dokonce i těmi, co je nabízejí, jsou tyto dva přístupy k ověření bezpečnosti považovány za totéž.

Leč oba přístupy sledují úplně jiné cíle a mají společné snad jen to, že je zpravidla provádí vysoce kvalifikovaná osoba nebo dokonce tým profesionálů.

Zpracovávejte a uchovávejte jen nezbytně nutná data po nezbytně nutnou dobu.

Zpracovávejte jen nezbytně nutné informace, používejte je jen za účelem, za jakým jste je získali, chraňte je, aby jich nemohlo být zneužito, a odstraňte je v okamžiku, kdy už daný účel pomine.

Za posledních pár let došlo v oblasti vícefaktorové autentizace k podstatné změně.

Na definici vícefaktorové autentizace se sice nic nezměnilo, stále platí, že za ní můžeme označit takovou autentizaci, při které dochází k potvrzení identity uživatele několika různými způsoby, zpravidla heslem a poté použitím nějakého autentizačního zařízení, který uživatel vlastní, případně ověřením nějaké jeho biometrické charakteristiky.

V minulých dílech jsem se poměrně detailně věnoval metodice hodnocení zranitelností CVSS, která je de facto průmyslovým standardem pro stanovení závažnosti zranitelností.

Dnes bych se chtěl krátce zamyslet nad tím, jak postupovat v okamžiku, kdy je např. pomocí nějakého automatizovaného skeneru detekováno větší množství poměrně závažných zranitelností.

Malware se v zásadě šíří e-mailem, přes nakažené aplikace na nejrůznějších úložištích a v neposlední řadě pak přes web, kdy se jedná o tzv. drive by download malware, který nevyžaduje žádnou interaktivitu ze strany uživatele.

Právě posledně jmenovaný vektor útoku doznal v posledních měsících jisté změny.

Dne 16. dubna 2018 tak trochu bez povšimnutí mainstreamových médií věnujících se bezpečnosti spatřila světlo světa nová verze NIST frameworku z roku 2014.

Na vzniku frameworku se podíleli bezpečností experti ze soukromého i veřejného sektoru a akademické sféry.

Vrcholový management, který činí závažná strategická rozhodnutí, by neměl sedět ve vyšších patrech budovy, protože pak má tendenci více riskovat.

Údajně již od třetího patra lze pozorovat sklony jít do většího rizika, takže pozor!

Dostala se ke mně poslední verze novelizace VoKB po zapracování připomínek od dotčených subjektů.

Pojďme se společně podívat, co zásadního nám novelizace vyhlášky přináší. Došlo k většímu množství formálních úprav, pojmů a jejich definic, a změnám v přílohách.

Koeficient Beta vyjadřuje v modelu CAPM míru volatility, neboli kolísavosti a tedy i rizikovosti dané investice vůči ostatním aktivům na trhu.

Proč jsou však některá aktiva podstatně rizikovější než ostatní aktiva a mají i mnohem vyšší míru volatility (Beta, zkr. B)?