Inherentní riziko bývá nejčastěji definováno jako riziko bez implementace příslušných opatření.

Problém je však v tom, že v okamžiku, kdy budete výši rizika stanovovat bez ohledu na stávající opatření, tak vám zcela nesmyslně vzroste pravděpodobnost hrozby a spolu s ní i dopad.

V tomto příspěvku bych se chtěl zamyslet nad tím, jaký je přínos asistované analýzy rizik.

Pokud organizace nemá s analýzou rizik informačního systému praktické zkušenosti, tak je celkem logické, že se v této záležitosti obrací na externího konzultanta.

O tom, jak identifikovat primární a podpůrná aktiva a stanovit závislost mezi nimi, jsem psal posledně, nyní se zamysleme nad tím, jak určit jejich hodnotu.

Poměrně jasnou odpověď na otázku, jak stanovit hodnotu aktiva, přináší norma ČSN ISO/IEC 27005:2013, která uvádí, že bychom měli vzít v úvahu následující dvě kritéria:

Byť lze dle ČSN ISO/IEC 27005:2013 za aktivum považovat cokoliv, co má pro organizaci nějakou hodnotu, a bezpečnostní opatření nepochybně nějakou hodnotu má, tak bych je mezi podpůrná aktiva přesto neřadil.

Pokud je totiž mezi podpůrná aktiva zařadíte, dostanete se tak trochu do schizofrenní situace, protože před vámi vyvstane otázka, jaké opatření nasadíte za účelem jejich ochrany.

Cílem tohoto příspěvku je objasnit, jaký je rozdíl mezi primárními a podpůrnými aktivy a jaký je mezi nimi vztah.

S pojmem primární a podpůrná aktiva, někdy označována též jako sekundární, se můžeme setkat v rámci analýzy rizik. Na první pohled by se mohlo zdát, že sekundární aktiva jsou méně významná, ale není tomu tak, protože primární aktiva jsou na podpůrných závislá.

Analýzu rizik je možné provést dle doporučení uvedených ve vyhlášce č. 316/2014 Sb. Problém je, že vyhláška, tak jak je napsána, neposkytuje kompletní návod, jak analýzu rizik provést, a také požadavky v ní uvedené, lze vyložit různě.

Doporučuji vám, držet se vyhlášky, co to jde, protože se tím vyhnete pozdějšímu vysvětlování, proč jste to či ono udělali jinak. I tak ale narazíte na několik zásadních problémů, které budete muset vyřešit, abyste mohli vůbec analýzu rizik provést.

V tomto příspěvku se pokusím vysvětlit, jak je možné, že kritická zranitelnost, které je možno zneužít vzdáleně, a zcela bez interakce uživatele kompletně ovládnout jeho zařízení, nemusí vůbec představovat významné riziko.

Jako příklad použijeme nedávno zveřejněnou kritickou zranitelnost v Adobe Flash Playeru.

O reputačním riziku mluvíme zpravidla v souvislosti s negativní publicitou, kdy hrozí, že zveřejnění určité informace, bez ohledu na to, zda je tato informace pravdivá či nikoliv, by mohlo způsobit ztrátu důvěry klientů, obchodních partnerů nebo akcionářů a v konečném důsledku vést k finanční ztrátě nebo i k ukončení činnosti dané společnosti na trhu.

V rámci analýzy rizik bychom se měli pokusit odhadnout, jaký dopad na business by tato negativní publicita mohla mít, a jaká je pravděpodobnost, že tato skutečnost nastane.

Byť se při vizualizaci jednotlivých úrovní rizik běžně používá zelená pro nízké, žlutá pro střední, oranžová pro vysoké a červená pro kritické riziko, tak si kladu otázku, zda není vyjádření nízkého rizika právě pomocí zelené barvy tak trochu zavádějící.

Nemám nic proti zelené barvě, naopak. Ale nemůže v mnoha lidech zelená barva budit zdání, že tam žádné riziko není, a tudíž že s ním není třeba nic dělat? A přitom ono riziko tam pořád je, a je třeba ho minimálně monitorovat.

Riziko je odvozeno z pravděpodobnosti hrozby, míry zranitelnosti a hodnoty dopadu.

Riziko můžeme definovat jako pravděpodobnost, že se vyskytne určitá hrozba, která překoná bezpečnostní opatření, zneužije nějaké zranitelnosti a způsobí škodu plynoucí z úniku citlivých informací, jejich nežádoucí změny nebo zničení. Hrozba je pak někdo/něco, kdo/co má potenciál způsobit nějakou škodu na aktivu a zranitelnost je vlastnost samotného aktiva.