Na první pohled tento návod jak prioritizovat systémy, u kterých by se měla řešit migrace na postkvantovou kryptografii, vypadá celkem rozumně.

V dokumentu „Prioritising Post-Quantum Cryptography Migration Activities in Financial Services“ uvádějí autoři celkem jednoduchý postup: spočítat dvě skóre (Quantum Risk Score a Migration Time Score) a podle jejich kombinace pak rozdělit systémy do třech kategorií. Jenže jej rozhodně nemohu doporučit. Ptáte se proč? Tak čtěte dál.

I kdybyste měli řízení rizik hodnocené podle CMM na stupni 5, pominu, že většina firem je maximálně na 3, a  měli tak všechno dokumentované, měřené, auditovatelné a pravidelně zlepšované, budete se stejně potácet nad propastí.

Ono totiž, když je samotná metoda hodnocení rizik postavená na úrovni středověké medicíny jako je zaříkávání a pouštění žilou, tak rizika reálně neřídíte a dostáváte se na úroveň středověkého ranhojiče.

Byť je řízení rizik vyžadováno i legislativou, která na něj klade důraz a mnozí si dokonce i uvědomují jeho smysl, a leckdy se o řízení rizik i opravdu snaží, přesto dělají systematicky špatná rozhodnutí, protože se rozhodují na základě špatných vstupů.

Ve většině organizací rizika někdo identifikuje, analyzuje a posuzuje. Postupuje přitom dle schválené metodiky. Výstupy vypadají strukturovaně. Rizika jsou popsána a vyhodnocena. Jsou navrženy způsoby zvládání. Rizika mají své vlastníky a jsou zvládána i v daném termínu. Formálně se zdá, že je vše v naprostém pořádku. Problém je však někde zcela jinde.

Můžete si vybrat. Rudě zářící pole risk matice, jedno číslo vyjadřující roční ztrátu v korunách anebo smyslné ladné křivky slibující vědeckou přesnost.

Asi už tušíte, že je řeč o kvalitativním, semikvantitativním a kvantitativním přístupu k analýze rizik. Rozdíl mezi jednotlivými přístupy je ale mnohem větší, než si většina lidí připouští. A bohužel právě na tom často stojí nebo padá správné rozhodnutí managementu o investicích do informační bezpečnosti.

Pokud jde o popis rizika, tak se zpravidla nikde nedočtete, jak by mělo být takové riziko vlastně popsáno.

Když nahlédneme do registrů rizik, které mnohé organizace vytváří, tak v nich najdeme rizika zapsaná mnoha různými způsoby a to často i v rámci jedné organizace.

Ty plošné samozřejmě taky, těm budete čelit i nadále, protože zde máme různé blíže exaktně nedefinované zdroje hrozeb.

Ovšem pokud jde o ty cílené, tak je třeba si uvědomit, jaké informační aktivum provozujete. A pokud přijmete za svou hypotézu, že atraktivita aktiva akceleruje hledání zranitelností a zvyšuje pravděpodobnost kybernetického útoku, tak s tím pak můžete ve svém rizikovém modelu počítat.

Řízení rizik je nikdy nekončící proces. Otázka však je, kdy a případně jak často by se měl tento cyklus spouštět.

Donedávna platilo, že v okamžiku každé významné změny a pak řekněme třeba na roční bázi, protože se mění krajina hrozeb, hodnota aktiv a rovněž se může objevit i nová zranitelnost, které by mohlo být následně zneužito.

Aneb co dělat, když vám řešení incidentu začíná přerůstat přes hlavu a z incidentu se stává havárie.

Risk management, incident management a crisis management spolu velice úzce souvisí. Incident management je v zásadě reaktivní komponenta k preventivnímu risk managementu.

Inherentní riziko bývá nejčastěji definováno jako riziko bez implementace příslušných opatření.

Problém je však v tom, že v okamžiku, kdy budete výši rizika stanovovat bez ohledu na stávající opatření, tak vám zcela nesmyslně vzroste pravděpodobnost hrozby a spolu s ní i dopad.

Nedávno jsem narazil na otázku, zda by měl být přístup k řízení bezpečnosti založen na rizicích nebo opatřeních.  

V zásadě se jedná o problém, který zahraniční literatura popisuje jako risk driven approach vs. control driven approach. Osobně jsem přesvědčen o tom, že pokud má být řízení informační bezpečnosti skutečně efektivní, tak je nutné zkombinovat oba tyto přístupy, neboť tyto přístupy nestojí proti sobě, ale vzájemně se doplňují.