V anglosaské literatuře se fáze zvládání rizik označuje jako risk treatment, risk response anebo také risk control.

Buď jak buď, v této fázi je nutné učinit několik kroků, které v konečném důsledku rozhodnou o tom, jak efektivní ono zvládání rizik ve vaší organizaci nakonec bude. Na některé z nich se však bohužel velice často zapomíná.

Akceptace rizik patří mezi manažery k nejoblíbenější metodě zvládání rizik. Jak by také ne, když je stačí jen formálně odsouhlasit.

Problém nastává v okamžiku, kdy management není ochoten udělat ani to a bez ohledu na výši rizika se rozhodnutí ohledně volby vhodné metody zvládání rizika vyhýbá a vyhýbá se dokonce i diskusi o tomto riziku.

Zvyšování rizika je ne moc známá metoda zvládání rizik, která spočívá ve zvýšení reziduálního rizika.

Jde o to, že organizace se rozhodne snížit inherentní riziko zavedením vhodných bezpečnostních opatření organizační a technické povahy, ovšem po určité době dospěje k závěru, že je dál podporovat nebude, a že je zruší.

Akceptace rizika je formální proces, při kterém management vyjadřuje svůj záměr dané riziko vědomě podstoupit.

Management zpravidla ochotně akceptuje nízká rizika, tj. rizika s nízkým dopadem a nízkou pravděpodobností hrozby. Ovšem nemusí tomu tak být vždy.

Je způsob výpočtu rizika, tak jak je uveden v mezinárodních standardech, použitelný i v případech, kdy jedna hodnota nabývá svého minima a druhá naopak svého maxima?

Při analýze rizik zcela jistě narazíte jak na hrozby vyskytující se velice často, a mající na organizaci naprosto zanedbatelný dopad, tak i na hrozby, které se nevyskytují prakticky vůbec, ale přitom by jejich dopad na organizaci mohl být zdrcující. V rámci analýzy rizik vám však v obou těchto případech vyjde riziko spíše nízké nebo střední, a to bez ohledu na to, jaký použijete matematický aparát. Je to tak ale v pořádku?