V posledních dnech jsme mohli zaznamenat nejrůznější zprávy informující nás o tom, kdo na nás útočí.

Některé z nich poutají značnou pozornost, ovlivňují veřejné mínění a bohužel i vrcholový management rozhodující o investicích do bezpečnosti. Pojďme se společně zamyslet nad závěry, ke kterým došli nejmenovaní experti na kybernetickou bezpečnost.

Vytáhli deset let starý buzzword nulové důvěry, tzv. Zero Trust, zkr. ZT a přicházejí s ním jako se zcela novou a převratnou myšlenkou.

Ano, pro mladou generaci může být možná skutečně nová, ale ne pro nás, co se v oboru informační bezpečnosti pohybujeme již od samého začátku, kdy ověřování uživatele, striktní řízení přístupu a oddělení zdrojů bylo naprosto běžným požadavkem.

V oblasti kybernetické bezpečnosti se můžeme setkat s pojmy cyber threat agents, cyber threat actors, cyber threat source.

Legislativa nějakou taxonomii agentů hrozeb vůbec neřeší, a v bezpečnostních reportech jsou pak zdroje hrozeb pojmenovány různě.

Nedávno jsem psal, že máme jen mlhavou představu o tom, co se skutečně děje v kyberprostoru.

Neustále však slyšíme, jak počet útoků roste, jak jsou tyto útoky čím dál tím více sofistikovanější, ovšem skutečných případů aby člověk pohledal. Existuje zde totiž značný rozpor mezi realitou a mediálním obrazem, který je nám předkládán, a je mi jasné, že i zde uváděný seznam organizací, které se staly obětí kybernetického útoku, jest velmi zavádějící.

Spojitost mezi kybernetickými útoky a výdaji na bezpečnost je více než zřejmá.

Krátce po útoku výdaje na bezpečnost vzrostou, rychle se implementují nějaká bezpečnostní řešení a poté, co celé to mediální šílenství odezní, tak začnou výdaje na bezpečnost zase klesat. Ostatně nejsem sám, kdo sdílí tento názor.

Cílem řízení kybernetických hrozeb je včasná reakce na situaci v kyberprostoru a to na základě jejího soustavného vyhodnocování.

V rámci řízení kybernetických hrozeb se zajímáme o to, jak se mění krajina hrozeb v čase, tedy které hrozby jsou aktuální, na koho cílí, kdo za nimi stojí a jaký mají tyto hrozby potenciál způsobit škodu.

Na první pohled možná celkem jasná otázka a neméně jasná odpověď, jenže není tomu tak.

Ani po několika letech nemáme úplně jasno, co je a není kybernetický bezpečnostní incident a tápeme i v tom, co je kybernetická hrozba, takže se nelze divit, že máme problém i s definicí toho, co je to kybernetický útok (cyber attack).

Válka zuří zuřivou zuřivostí. Ale je tomu opravdu tak? Skutečně se v kyberprostoru odehrává litý boj anebo jsme opět jen obětí prachsprosté manipulace?

Pokud jde o porozumění tomu, co se odehrává v kyberprostoru a jakým hrozbám a kybernetickým útokům čelíme, jsme zcela odkázáni na své omezené osobní zkušenosti, zkušenosti našich známých a známých těchto známých a v neposlední řadě pak i na široce prezentovaný a notně pokřivený mediální obraz.

Opět se nám blíží konec roku a nastává čas se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, jaký ten rok 2019 vlastně byl a především jaké hrozby můžeme očekávat v roce 2020.

Předpověď pro rok 2019 se nám téměř bezezbytku naplnila. Těžba kryptoměn polevila a na výsluní se opět vrátil ransomware. Napadány byly především velké organizace a to i v ČR a výsledkem pak byla až několikadenní nedostupnost provozovaných systémů. Na domácnosti pak byl cílen klasický malware a phishing.

Trendem posledních let je přesouvat data i celé informační systémy do cloudů.

A pokud tento trend bude pokračovat i nadále, lze očekávat, že většina firem do několika málo let přesune svá data a systémy do cloudu, a můžeme hádat jen jednou, že to bude ten největší a nejlacinější.