Vytáhli deset let starý buzzword nulové důvěry, tzv. Zero Trust, zkr. ZT a přicházejí s ním jako se zcela novou a převratnou myšlenkou.

Ano, pro mladou generaci může být možná skutečně nová, ale ne pro nás, co se v oboru informační bezpečnosti pohybujeme již od samého začátku, kdy ověřování uživatele, striktní řízení přístupu a oddělení zdrojů bylo naprosto běžným požadavkem.

V oblasti kybernetické bezpečnosti se můžeme setkat s pojmy cyber threat agents, cyber threat actors, cyber threat source.

Legislativa nějakou taxonomii agentů hrozeb vůbec neřeší, a v bezpečnostních reportech jsou pak zdroje hrozeb pojmenovány různě.

Cílem řízení kybernetických hrozeb je včasná reakce na situaci v kyberprostoru a to na základě jejího soustavného vyhodnocování.

V rámci řízení kybernetických hrozeb se zajímáme o to, jak se mění krajina hrozeb v čase, tedy které hrozby jsou aktuální, na koho cílí, kdo za nimi stojí a jaký mají tyto hrozby potenciál způsobit škodu.

Indikátory kompromitace (Indicators of Compromise, zkr. IoC), jak již název napovídá, by měly sloužit k identifikaci kompromitovaného zařízení.

Tedy zařízení, kterým může být stejně tak server, jako pracovní stanice, notebook, tablet, mobilní telefon anebo síťový prvek.

V rámci cyber threat managementu nelze nezmínit službu tak trochu eufemisticky nazvanou cyber threat intelligence, zkr. CTI.

V rámci cyber threat intelligence dochází k zajišťování informací o připravovaných, probíhajících nebo již proběhnuvších útocích z nejrůznějších zdrojů.

V rámci řízení kybernetických hrozeb narážíme na jeden ne zcela zanedbatelný problém, a to že nikde není definována jednotná taxonomie hrozeb.

Dokonce ani v národní legislativě nejsou kybernetické hrozby nijak exaktně definovány.