Svoboda projevu a právo na informace v kontextu vedení hybridní války
Asi jste již zaznamenali, že vláda připravuje zákon na omezení šíření obsahu ohrožujícího národní bezpečnost online.
Tedy jakéhokoliv obsahu, který má potenciál ohrozit svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy nebo značnou měrou ohrozit vnitřní pořádek a bezpečnost České republiky.
Návrh zákona včetně důvodové zprávy je veřejně k dispozici, a ať už bude finální podoba tohoto zákona jakákoliv, stále zde budou nejspíš přetrvávat jisté pochybnosti. Důležité je, že se nejedná jen o omezení dezinformací, ale všech informací, které mají onu způsobilost.
Je nepochybné, že šíření informací, které mají potenciál ohrozit svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy ČR nebo značnou měrou ohrozit vnitřní pořádek a bezpečnost České republiky není žádoucí.
Ostatně propaganda a šíření informací je v rámci vedení hybridní války naprosto běžná aktivita, která má za cíl ovlivňovat veřejné mínění, což vede k polarizaci společnosti a názorovým střetům, které mohou v delším období přerůst až v občanskou válku. A to samozřejmě nikdo z nás nechce.
Budeme-li předpokládat, že někteří lidé (a mnohdy i většina věřila v geocentrismus, ale nemusíme pro příklady chodit až tak daleko, stačí nedávná minulost) nejsou schopni sami posoudit pravdivost informací (a věří bludu), tak se celkem logicky nabízí, je před těmito informacemi nějak chránit. A k tomu by mohl dopomoci právě výše zmíněný zákon, který by měl ve výsledku oné polarizaci zabránit.
Jednoduše tím, že část veřejnosti se k oněm z pohledu ministerstva nežádoucím informacím nedostane a ve společnosti tak převládne jeden názor předkládaný uvědomělými médii a nebude tak docházet ke střetům mezi názorovými oponenty anebo k nim bude docházet jen minimálně.
Základní otázka ovšem je, zda vůbec potřebujeme v liberální demokracii takovýto zákon a orgán, který bude rozhodovat o tom, které informace jsou potenciálně nebezpečné. Obzvláště když víme, že i ministerští úředníci se mohou mýlit, a šířit nepravdu, jak např. uvedl v nedávném rozhovoru prof. Petr Drulák.
Potřebujeme skutečně občany před určitým typem informací bránit? Nebylo by lepší je vzdělávat a učit jak s informacemi pracovat, jak je hodnotit a důvěřovat jejich úsudku? Tato cesta snad dosud v tradičních demokraciích převládala, a je proto na místě se ptát: „Co se změnilo?“
Politici se víceméně shodují na tom, že již samotná definice pojmu dezinformace je komplikovaná, takže o co složitější bude vyhodnotit, zda se o dezinformace skutečně jedná a jaká je míra jejich společenské nebezpečnosti, protože na vše reagovat nelze. A ani by to nedávalo ekonomicky smysl.
Problém je, že předložený návrh zákona se neopírá o žádné objektivně měřitelné ukazatele, ale pracuje téměř výhradně s pojmy subjektivními. Tyto jsou navíc nekonkrétní a jejich vymezení operuje s výrazy jako „zpravidla, jedno z hlavních kritérií, primárně na…“.
Text předloženého návrhu zákona tak poskytuje obrovský prostor mnoha způsobům kreativního výkladu. Nenahrává taková možnost určitému typu politiků a nebudou tito potom schopni, vyzbrojeni legislativou, sáhnout třeba až k umlčování opozice? Kde je vlastně záruka, že se tak stát nemůže?
Kde bude začínat či končit hranice toho, co je ještě osobní postoj, názor, vlastní interpretace informací získaných např. za použití metod OSINT, nebo jen humor, či pouhé kladení otázek, které se někomu nemusí líbit, a co již je záměrná dezinformace?
Nevzniká nám tady pokoutně Ministerstvo pravdy? Není nakonec něco pravdy na tvrzení, že lež se nezakazuje, nýbrž vyvrací a zakazuje se primárně nepříjemná pravda?
Schválit předložený zákon jest velice lákavé a celkem jednoduché, ovšem je zde řada nejasností a bílých míst, která současný návrh zákona nijak neupravuje, ale ve většině případů ani nenaznačuje možnou cestu:
- Kdo bude o nutnosti přezkoumávat potenciálně závadné informace rozhodovat? (Bude ministerstvo přijímat podněty od občanů a firem?)
- Kdo bude závadnost informací na ministerstvu posuzovat a na základě čeho bude rozhodovat?
- Bude se jednat o stabilní tým elitních expertů nebo se takový tým bude skládat virtuálně podle problematiky, kterou je třeba posoudit?
- Kdo bude příslušné experty vybírat, podle čeho a na jak dlouho?
- Jakým vzděláním bude muset daný expert disponovat? Čím bude formálně doložena jeho odbornost a jak ji bude schopen obhájit?
- Budou známa jména těchto expertů?
- Budou muset experti zveřejňovat důvody svého rozhodnutí? (Bude možno se k jejich expertize dostat na základě svobodného přístupu k informacím?)
- Budou blokovány i dezinformace vypouštěné našimi spojenci nebo přímo našimi orgány? (Blokováním dojde k jejich znehodnocení a neblokováním zase k vyzrazení, že se jedná o dezinformace.)
- Kolik na to vyhodnocení budou mít experti času? (Jsou případy, kdy je třeba jednat rychle v rámci krajní nouze a učinit předběžné opatření anebo je čas a je možné provést důkladnou analýzu a poté tuto informaci poskytnout k rozhodnutí soudu.)
- Jak bude zajištěna objektivita těchto expertů?
- Co když se spletou, ponesou nějakou odpovědnost?
- Bude stejně rychle zjednána náprava a proběhne férové odškodnění poškozeného subjektu?
- Kdo bude kontrolovat činnost těchto expertů?
Nemůže se stát, že celý mechanismus zakazování informací, bude-li používán podobně, jako při poněkud nešťastné první blokaci webů, přilije jen olej do ohně, povede k další akceleraci využívání darkwebu a ve výsledku pak bezpečnost ještě zhorší?
Štítky: hybridní hrozby
K článku “Svoboda projevu a právo na informace v kontextu vedení hybridní války” se zde nenachází žádný komentář - buďte první.
Diskuse na tomto webu je moderována. Pod článkem budou zobrazovány jen takové komentáře, které nebudou sloužit k propagaci konkrétní firmy, produktu nebo služby. V případě, že chcete, aby z těchto stránek vedl odkaz na váš web, kontaktujte nás, známe efektivnější způsoby propagace.
