Proč CIO selhávají: neochvějné přesvědčení o své odbornosti

V tomto díle se podíváme na manažerské selhání jednoho z nejvyšších CIO v historii Československa, kterým nebyl nikdo jiný než Karel Hoffmann.

Přiznávám, že hovořit zde o největším CIO a manažerovi je možná trochu nadnesené, ale každopádně Karel Hoffmann (1924–2013) byl od května do září 1968 ředitelem Ústřední správy spojů.

Zastával četné státní a vládní funkce. V letech 1959 až 1967 byl ústředním ředitelem Československého rozhlasu. V období 1967 – duben 1968 byl ministrem kultury a informací ve vládě Jozefa Lenárta a předsedou Výboru pro kulturu a informace.

Jako protireformní komunista z této funkce dne 21. srpna 1968 během invaze vojsk Varšavské smlouvy nařídil vypnout všechny rozhlasové vysílače, aby nemohlo být odvysíláno oficiální provolání Všemu lidu ČSSR vydané ÚV KSČ.

A právě tento Karel Hoffman jakožto Ústřední ředitel spojů přijel dne 22. srpna 1968 brzo ráno do budovy bývalého Poštovního úřadu šekového v Holečkově 10 a hned šel do kanceláře ředitele. Tam se odehrál asi tento rozhovor:

„Soudruhu, jdou po mě, můžeš mě tady někde schovat?“
„Tady by to šlo, ale nikdo tě nesmí vidět.“
„A mohl by mi někdo spolehlivý donést nějaké jídlo a pití?
„Samozřejmě, sekretářka už o tobě stejně ví, tak se domluví s jídelnou.“

Tak se stalo, že v jedné ze zasedaček nedaleko sakristie u sv. Gabriela, byl ukryt Ústřední ředitel spojů. Jako dodatečné krytí mělo být před zasedačkou zaparkováno několik valníků se složenkami určenými do archívu. To by ani tak zajímavé nebylo, protože tehdy řada funkcionářů odcházela do různých úkrytů a někteří i do ilegality.

Zajímavější byl důvod, proč se ukrýval a před kým. Jako člen skupiny kolem Vasila Biľaka měl za úkol zajistit vypnutí vysílačů. Byl to ale manažer, nikoliv odborník na technologie distribuce informací. Podle toho ke splnění tohoto důležitého úkolu přistoupil. A došlo tak k tomu, že nezajistil vypnutí toho tehdy tak důležitého média pro bezpečnost státu.  Rozhlasu po drátě.

Rozhlas po drátě mohl vysílat pouze jednu rozhlasovou stanici. Signál se rozváděl z centrálního zesilovače kabelovým rozvodem. Na výstupu centrální zesilovací stanice byl použit transformátor, který převáděl signál na napětí 120 V (výjimečně i na 600 V). Kvůli bezpečnosti se na konci linkového vedení signál transformoval na 30 V a následně se rozváděl k jednotlivým přijímačům. Tím poklesly ztráty a sítě mohly být značně rozsáhlé (i několik kilometrů).

V Československu se síť rozhlasu po drátě budovala podle sovětského vzoru. Síť měla zabezpečit nerušené šíření Československého rozhlasu v případě nepřátelského napadení. Jednalo se tedy o kritickou infrastrukturu státu, která nebyla z výše uvedeného důvodu spojena se systémem vysílačů.

V srpnu 1968 po invazi vojsk Varšavské smlouvy bylo po určitou dobu možné podávat informace o dění v Československu pouze prostřednictvím rozhlasu po drátě. První zprávy včetně provolání ÚV KSČ Všemu lidu ČSSR tedy v nočních hodinách odvysílala po celé republice tato spolehlivá síť. S jeho zveřejněním představitelé kolem Vasila Biľaka vůbec nepočítali, i když byli u jeho projednávání.

Státní bezpečnost řízená Viliamem Šalgovičem totiž těsně před vstupem vojsk vyslala na jednotlivé vysílače své zajišťovací skupiny. V momentě zahájení vysílání provolání bylo v průběhu čtení druhé věty vysílání zastaveno. K překvapení příslušníků STB ale z vrátnice na všech vysílačích slyšeli provolání v plném rozsahu a postupně pochopili, co za hru s nimi jejich nadřízení hrají. Na některých vysílačích tak došlo k diskuzím, co je tedy vlastně pravda a zda má cenu zastavovat vysílání. Výsledkem bylo, že některé skupiny STB nesplnili zadaný úkol a umožnili technikům v ranních hodinách obnovit provoz na určitých vysílačích.

Když si provolání vyslechli pracovníci na jednotlivých pracovištích nebo lidé v domácnostech, tak již nebylo možné informační vlnu nijak zastavit. Postavení okupačních vojsk a plánů na invazi se radikálně změnilo. V Moskvě si rozhodující činitelé rychle uvědomili, že se nemohou spolehnout na základní jádro připravované vlády.  A že ani jejich profesionalita není na odpovídající úrovni, proto bude nutné změnit původně předpokládaný průběh invaze a začít improvizovat.

Kritická infrastruktura státu tady zafungovala naprosto správně a zapsala se tak nesmazatelně do historie. Díky vrátnicím a kancelářím ve všech závodech a pracovištích, kde byla součástí povinné výbavy, se předávané zprávy dostaly na všechna potřebná místa. Nevím kolik domácností mělo také zaveden Rozhlas po drátě, ale někde jsem zaslechl číslo okolo 200 000.

Díky tomuto manažerskému selhání se dějiny ubíraly jinou cestou, než bylo původně v Moskvě předpokládáno. Ostatní, ještě žijící členové skupiny si pak po letech s gustem připomněli, že mu konečně někdo něco za jeho „konání“ napařil a mluvili i o božích mlýnech.

Kdyby jej totiž dostali do ruky v tehdejší pohnuté době, asi by to s ním nedopadlo dobře. Vasil Biľak se měl tehdy v rozhovoru s Drahomírem Kolderem o Karlu Hoffmannovi vyjádřit pouze v invektivách. Snad „kokot vyjebaný“ patřilo k těm mírnějším, ale to již nelze nijak ověřit. Vychodňárština má ale celou řadu vhodných synonym.

V roce 2003 byl Hoffmann odsouzen za to, že úmyslně nechal zastavit vysílání Československého rozhlasu v noci 21. srpna 1968 během Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, a snažil se tak zabránit zveřejnění provolání Všemu lidu ČSSR vydané ÚV KSČ a pomoci protireformnímu křídlu KSČ a intervenčním armádám.

Hoffmann je vůbec prvním komunistickým funkcionářem odsouzeným v souvislosti s invazí. Odvolací soud později změnil kvalifikaci jeho trestného činu, z původní vlastizrady na zneužití pravomoci veřejného činitele. Následně ho Vrchní soud v Praze v říjnu 2003 uznal vinným ze sabotáže a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let.

Proti tomuto rozhodnutí si Hoffmann podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ten v roce 2009 jeho stížnost zamítl. Hoffmann nastoupil do vězení 9. srpna 2004, již po 26 dnech však byl ze zdravotních důvodů propuštěn.

Nikdy dopředu nevíte, kdo je vlastně na dvoře Rudolfa II alchymistou Kellym a kdo ne. V případě srpnové noci se již historie vyvíjela jinak a nic se nedalo vrátit nebo opravit.

Pochybení jednoho manažera tehdy nesmazatelně poznamenalo další vývoj a v tomto případě díky za takové pochybení. Podpořilo velké národní vzepětí a aktivitu všech vrstev obyvatelstva. To při jiných manažerských pochybeních  zpravidla nebývá.

Výše uvedený případ je krásný příklad manažerského řízení odborného problému, o němž se manažer domníval, že jej díky dlouholetým zkušenostem ve vrcholných funkcích v dané oblasti bez problémů zvládne, a že tedy nepotřebuje k provedení žádného profesionálního odborníka.

Pokud vás tento příspěvek zaujal, sdílejte ho!
Email this to someone
email
Share on LinkedIn
Linkedin
Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on Facebook
Facebook
Print this page
Print

Štítky:

  1. Petula

    Zdravím!
    Dodatečně, až hodně po roce 2000, jsem se o této podařené kauze krátce dozvěděla.
    Zde je to ale sepsáno hezky souborně, lehce a bez zbytečného balastu.
    Ano, v tu dobu měli i moji rodiče „dráťák“ a tak… :o)
    Inu, občas se něco podaří, neboť nebetyčná bohorovnost (pýcha, že…) předchází…
    A tak.
    Jardo, díky.
    Pet

  2. Hanka

    Teda, to bylo tak zajímavé čtení, díky za něj…H.


K článku “Proč CIO selhávají: neochvějné přesvědčení o své odbornosti” se zde nachází 2 komentáře.

Diskuse na tomto webu je moderována. Pod článkem budou zobrazovány jen takové komentáře, které nebudou sloužit k propagaci konkrétní firmy, produktu nebo služby. V případě, že chcete, aby z těchto stránek vedl odkaz na váš web, kontaktujte nás, známe efektivnější způsoby propagace.

Přihlášeným uživatelům se tento formulář nezobrazuje - zaregistrujte se.

Jméno:(požadováno)
E-mail:(požadováno - nebude zobrazen)
Web:

Text vaší reakce: