Proč CEO selhávají: arogance moci

V tomto díle zamíříme ještě výš v hierarchii organizace a podíváme na selhání jednoho z nejvyšších manažerů, který svého času řídil celé Čechy a Moravu.

Asi už tušíte, o kom bude řeč, ano, o nikom jiném než zastupujícím říšském protektorovi Reinhardu Heydrichovi, zkr. RH, který shodou okolností zemřel v Praze. Dal i jméno jednomu z nejtěžších údobí v době okupace a vztah k heydrichiádě byl pro náš národ velmi bolestný.

Jeho motorem i neštěstím byla jeho manželka, která z něj chtěla mít „prvního u vesla“. Když ji v roce 1931 zaujal, tak si jej plně přivlastnila a ovládla. Pokažený start kariery u námořnictva mu rychle přesměrovala na mnohem lukrativnější pozice u SS. To, že měla nějaké další románky, na věci a události mělo pouze okrajový vliv. RH se před některými věcmi snažil zavírat oči a upínal se k práci. Ne vždy ale přivřel oči na správném místě. A i o tom bude tento příspěvek.

Pro pochopení kroků, které vedlo nejvyšší představitele Třetí říše k zaměstnání šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu na spíše titulárním místě v jedné ze sfér jeho působnosti, bylo třeba ověřit, co tomuto rozhodnutí předcházelo.

Leckdo asi víte, že před příchodem Adolfa Hitlera k moci byl RH příslušníkem německého vojenského námořnictva. Ovšem po vyloučení z námořnictva působil i jako vojenský pilot a odlétal několik misí nad územím Jižní Ukrajiny na stíhačce ME-109, která patřila v roce 1941 k nejlepším stíhacím letounům ve výzbroji Luftwaffe.

Jeho mise v Rusku a práce pro RSHA jej naplňovala a umožňovala i vítaný únik před náladami jeho manželky. Při jedné misi byl jeho letoun zasažen a RH se po úspěšném opuštění stroje ocitl na nepřátelském území. Po několika dnech se mu podařilo přejít linii fronty a opět se dostat na území kontrolované Němci. Velitel leteckého útvaru, v jehož rámci působil, však měl velký problém se svými nadřízenými, kteří si byli vědomi, kdo byl vlastně ohrožen.

Po návratu byl samozřejmě přivítán jako hrdina, ale ihned následovala ledová sprcha z nejvyšších míst. Létání v bojové jednotce pro něj okamžitě skončilo a musel si hledat jiný adrenalin. Nehledal sám, pro člověka jeho ražení se na hledání podíleli i další nejvyšší představitelé říše a již v září jej vyslali do Prahy.

RH si velmi zakládal na svém osobním výlučném postavení. Velmi nerad se komukoliv přizpůsoboval a chtěl si postupně všechny podřídit. Každým krokem dával najevo svoji jedinečnost, nadřazenost, a faktickou převahu. Nepřipustil nikdy ani náznak nějakého pochybení nebo omylu. Tyto vlastnosti jej vedly i k některým manažerským pochybením, jež mu vydláždily přímou cestu do pekla.

Na příchod do Prahy se velmi dobře připravil, seznámil se českou historií a významem královských symbolů a umně jich využil k propagandě. Jeho výrok, že Čechům nikdy nebylo lépe než v područí Německa, a že i slavení našeho světce sv. Václava využila okupační moc k manipulacím v udělování Svatováclavské orlice, hovoří za vše.

Nelze se tedy divit, že jeho první kroky po příchodu do Prahy 27. 9. 1941 vedly právě do Svatováclavské kaple. Zda si v ní nasadil Svatováclavskou korunu nebo ne, se asi nikdy spolehlivě nedozvíme. Každopádně se naplnilo proroctví, že kdo se jí neoprávněně zmocní, tak do roka skoná.

Poté následovaly další velmi rázné provozní kroky. Zatčení předsedy protektorátní vlády Aloise Eliáše byl pouze jeden z nich. Němci věděli o zapojení Aloise Eliáše v rámci odboje, ale není jisté, zda věděli i o dalších členech protektorátní vlády, kteří pracovali pro odboj i jako její ministři. Některým se podařilo válku přežít, ale do politiky se již nezapojili.

RH věděl, že v Praze působí několik osob, které jsou pro Třetí říši nebezpečné. Jedním z nich byl i štábní kapitán Morávek a zatím neznámý agent působící v německém aparátu. Dlouhou dobu gestapu úspěšně unikal a způsobil Třetí říši závažné škody.  Gestapu se podařilo před Vánocemi 1941 odhalit některé adresy a na jednu z nich vyslalo zatýkací skupinu složenou z 8 zkušených a ozbrojených pracovníků s tím, že ještě dodatečně přijede jeden nadřízený pracovník gestapa na kontrolu.

Morávek byl překvapen v posteli a ihned se začal bránit. Výsledek obrany posuďte sami. Václavu Morávkovi se nejenže podařil útěk, ale ještě na místě zanechal 6 těžce zraněných pracovníků gestapa, kteří skončili v lazaretu SS, z toho 3 s doživotními následky.

Pročítal jsem si zprávu, kterou velení pražského gestapa k celé akci sepsalo přímo pro RH a Hlavní říšský bezpečnostní úřad. Nepodařilo se mi sice vyluštit všechny poznámky, které na tuto zprávu tužkou poznamenal RH, ale ani pro něj to asi nebylo snadné čtení. K profesionalitě měl tento zásah gestapa hodně daleko.

Václava Morávka evidentně nepoznal ani vyšetřovatel gestapa, který měl jeho případ jako svoji hlavní náplň. Ten např. v rozčílení vyběhl z Petschkova paláce a náhodně pozatýkal několik kolemjdoucích, aniž na ně měl nějaké zatykače nebo důkazy, jen proto, že se od svého nadřízeného dozvěděl, že Václavu Morávkovi ve své oblíbené restauraci připálil cigaretu.

Smyčka se však stahovala. Při prohledávání některých úkrytů odbojářů 21. března 1942 a jejich výslechu se Gestapu podařilo zjistit, že téhož dne se má ještě konat schůzka s Morávkovým spolupracovníkem. Místo schůzky obsadili příslušníci Gestapa krátce před 19 hodinou a Morávkova spolupracovníka zatkli v 19:10. Teď mi dovolte citaci ze zprávy.

„Asi v 19.15 hodin, když moji úředníci odváděli zatčeného, objevil se na jedné z postranních cest nečekaně Morávek, zpozoroval zatčeného spolupracovníka a zahájil palbu, která byla ihned opětována. Morávek byl zasažen do stehna a do lýtka a snažil se odvléci. V 19:19, když byl Morávek obklíčen a neměl naději na únik, zastřelil se dřív, než mu v tom mohli moji úředníci zabránit. Za tuto krátkou dobu vypálil Morávek 50 ran…“

Citace je ze zprávy, kterou odesílal a autorizoval přímo RH. Pitevní zpráva Václava Morávka staví tuto zprávu do úplně jiného světla, tak jsem se začal skutečnostmi zabývat mnohem detailněji. Sebevraždu lékaři zcela jednoznačně vyloučili. Nikdo se nedokáže zastřelit dvěma ranami vedenými zpředu do hlavy. Smrtelná byla již předchozí rána způsobující masivní krvácení s fatálními důsledky, takže by v několika dalších minutách vykrvácel. Pravdivá zpráva by zněla asi takto:

„Asi v 19.15 hodin, když moji úředníci odváděli zatčeného, objevil se na jedné z postranních cest nečekaně Morávek, zpozoroval zatčeného spolupracovníka a zahájil palbu, která byla ihned opětována. Morávek byl zasažen, ale stále bojoval. V 19:19 se moji úředníci dostali do bezprostřední blízkosti a dvěma výstřely do hlavy jej vyřadili z boje. Za tuto krátkou dobu vypálil Morávek 50 ran…“.

Proč RH zprávu upravil do podoby jemu příznivější a nepostaral o řádný postup v denní rutině vyšetřování? Normálně by se totiž spustilo vyšetřování, kdo z úředníků a proč volil takový postup a proč se nepokusili dostat Václava Morávka živého. RH se však zabýval pouze manažerským vnímáním zasílané zprávy a jejím vyzněním na nadřízené představitele říše. Úplně mu uniklo, že někdo z jeho podřízených může mít nějaký jiný záměr a pro plnění jeho úkolu mu ve své zaslepenosti a aroganci poskytl podporu.

Rozhodně se měl zajímat o obsah Morávkových kapes, kde se našla fotografie mladého muže, kterou již Morávek nestihl zničit. Morávek měl předtím schůzku s velitelem Silver A, Alfredem Bartošem, který mu předal nejméně jednu fotografii pro zajištění falešných průkazů. Byla to fotografie Josefa Valčíka a je zmíněna v již dříve zveřejněných publikacích. V tomto případě se ale s nalezenou fotografií jinak efektivní německý aparát zabýval přinejmenším podivně. Předchozí falešné doklady Josefa Valčíka gestapo na počátku března 1942 odhalilo a pokusilo se jej zatknout. Odbojoví pracovníci se mu tedy snažili získat nové,

Fotografii vyhodnocovalo několik příslušníků gestapa. Celkem rychle dospěli k závěru, že je na ni jeden z parašutistů. Proč ale až ráno 28. 5. 1942 byly vytištěny letáky s jeho podobiznou, a navíc i s chybně uvedeným jménem Miroslav Valčík? Co a s jakými záměry a dopady se odehrávalo na pražském gestapu od 22. 3. 1942 do konce května 1942? To je předmětem dalšího zjišťování.

Ověřil jsem si organizaci práce na pražské úřadovně Gestapa a rozdělení odpovědností jednotlivých referátů. Při pátrání jsem se seznámil i se skutečnou identitou některých příslušníků Gestapa a jejich pozdějším pracovním životem. Je málo známou skutečností, že v uvedeném období měl na pražském gestapu český odboj svého člověka. Sloužil na pozici překladatele a pomohl vynést řadu zpráv.

Při studiu některých pozdějších dokumentů k Lidické tragédii a dalších vyšetřování například na Pardubicku jsem přišel na vyšetřovací skupinu složenou z „řezníků“ gestapa. Z nich jsem se více zabýval vedoucím protikomunistického a posléze proti parašutistického referátu, Wilhelmem Leimerem. V té době mu bylo necelých 30 let (nar. 1912) a byl jeden z úspěšných a povyšovaných příslušníků Gestapa. Těsně před koncem války roce 1945 mu bylo 32 let a byl již Obersturmbannfuhrer, což znamená přibližně podplukovník.

Jeho skutečná fyzická podoba se velmi blíží podobě hlavního představitele sovětského seriálu 17 zastavení jara a nemusí se zde jednat o pouhou náhodu. (Byl pravděpodobně v týmu poradců režiséra seriálu.) Velmi imponoval ženám, v materiálech vyšetřovaných příslušníků gestapa je potvrzeno, že o Vánocích 1944 opustil svoji manželku a odešel k jiné ženě.

Zjišťoval jsem, ve kterých domech v Praze pobýval a kde se setkával se svými spolupracovníky, i kde pobýval u své přítelkyně po opuštění manželky. Jedno z míst bylo v těsné blízkosti stanice IP Pavlova. V květnu 1945, tedy těsně před kapitulací Německa, byl zatčen odbojáři v Petschkově paláci a hned 9. 5. 1945 večer se nechal na vlastní žádost společně s dalšími příslušníky gestapa předat sovětské Smerši. Pro Československé úřady se tím zamezila možnost jeho výslechu.

V současných studijních materiálech jedné Vysoké školy je zveřejněna jeho role v KGB a rovněž, že mu byl za působení v pražském gestapu udělen Leninův řád, což je pro příslušníka SS jistě vhodné vyznamenání. Ještě před příchodem Adolfa Hitlera k moci dostal jako student sympatizující s myšlenkami komunismu v roce 1932 příkaz přihlásit se do SS. Stejný příkaz mělo údajně dostat dalších asi 20 000 mladých Němců. Proč do SS a ne jinam?  Na SS nemohl ani Abwehr a vlastně to byla velmi rychlá cesta nahoru nejen k informacím, ale především k moci.

Dle informací zveřejněných na počátku 90. let měl v polovině 60. letech hodnost plukovníka KGB a byl zmíněn jako nositel Leninova řádu (přesná citace: „vometálovanej dobytek“). Tento řezník českého odboje měl tedy působit v Centrále KGB a ještě později v 70-80. letech, měl být mentorem lidí, kteří byli připravování pro působení v německy mluvící části Evropy. Je otázka, zda neměl ve své skupině i Vladimíra Vladimíroviče Putina.

Wilhelm Leimer a jeho spolupracovníci postupně zlikvidovali všechny ilegální Ústřední výbory KSČ, a v některých měli přímo své lidi.  Stejně tak infiltrovali i nekomunistický odboj a v některých případech fingovali úmrtí některých agentů. Ti pak po válce mohli být využití stejným řídícím důstojníkem, v tomto angažmá ale již pracovali pro Moskvu. Na konci srpna 2019 byl v sobotní příloze Práva v článku zmíněn jeden z nich, Václav Kindl.

Vraťme se ale k RH, CEO Manažer tedy vyhodnotil krátkodobý dopad dané zprávy a zaměřil se především na okázalé zviditelnění svého úspěchu s tím, že se určitě dostane do Valhaly. Tento přístup a víra ve vlastní lidi mu skryli několik detailů a z toho již vedla do pekla mnohem rychlejší cesta. Přikryl chyby svých podřízených a neověřil si, zda je v daném případě postupováno s odpovídajícím tahem na branku. Například proč nebyla fotografie nalezená u Václava Morávka zveřejněna bez uvedení jména jako v případu Josefa Mašína?

Zde za své vlastní manažerské Zjednodušení zaplatil manažer cenu nejvyšší. Nešlo ale jen o něj, ale především o celou, dalšími dějinami tolik zmítanou situací v českých zemích. Jeden příslušník německé armády působící v Abwehru se měl k infiltraci provedené na příkaz z Moskvy po válce vyjádřit takto: “Nastrkali nám je do SS, tam jsme na ně nemohli“.

Pokud měl Wilhelm Leimer za úkol vyčistit území Čech a Moravy od potenciálního odporu jak ze strany nekomunistického odboje řízeného z Londýna, tak u zdola vzniklého komunistického odboje, tak jeho úkol je možné považovat za excelentně splněný. Ovlivnění jednotlivých kroků vyšetřovatelů gestapa mohl provádět přímo bez dalších prostředníků.

Trauma a obviňování, které v našich dějinách vyvolalo období heydrichiády, je nutné posuzovat i z širšího hlediska boje o evropský prostor. Rusko předpokládalo válku s Německem a dlouhodobě se na ni připravovalo ještě před příchodem Adolfa Hitlera do úřadu kancléře.

Na mnoha místech dostávali detašovaní pracovníci úkoly, které se nemuseli vždy ztotožňovat s oficiálně prezentovanými prohlášeními. Wilhelm Leimer byl zástupcem sovětského Ruska umístěný v aparátu gestapa v Praze. Z vyšetřovacích spisů vyplývá jeho zapojení do konkrétních případů a jeho pracovní výkon byl kladně hodnocen průběžným povyšováním.

V předchozím dílu Manažerských selhání jsme se podívali na rok 1968. V tomto díle jsme šli na dřívější ale podobně traumatizující období heydrichiády. V třetím dílu se podíváme na Manažerská selhání prakticky obyčejných lidí, protože tam jsou mnohem častější a budou i většině čtenářů bližší.

Diskuse na tomto webu je moderována. Pod článkem budou zobrazovány jen takové komentáře, které nebudou sloužit k propagaci konkrétní firmy, produktu nebo služby. V případě, že chcete, aby z těchto stránek vedl odkaz na váš web, kontaktujte nás, známe efektivnější způsoby propagace.