Kreativní řízení rizik – 3. díl
V minulém dílu jsem psal o tom, jaké techniky jsou používány v rámci kreativního řízení rizik.
Pokud jste si kladli otázku, jak jsou tyto techniky v reálné praxi používány, tak tomu se budu věnovat právě v tom příspěvku.
V oblasti řízení rizik existuje totiž jedna podstatná komponenta, která bývá neprávem opomíjena, a tou je risk communication. Ta byla v původních modelech řízení rizik znázorňována vždy až na posledním místě, neboť měla sloužit výhradně k informování o rizicích.
Leč doba se podstatně změnila a komponenta risk communication je nyní znázorňována jako středobod všeho dění a v moderním procesu řízení rizik má své nezastupitelné místo, neboť umožňuje od začátku až dokonce obousměrnou komunikaci mezi všemi zúčastněnými stranami. Což zní jistě dobře, že?
V rámci kreativního řízení rizik pak umožňuje managementu mít naprosto detailní kontrolu nad celým procesem a ovlivňovat jej svými připomínkami, a formovat názory expertů ohledně rizik a jejich jednotlivých komponent, přicházet s pseudomitigačními bezpečnostními opatřeními apod.
Buď jak buď, management může svým konáním anebo naopak nekonáním vytvořit ideální podmínky proto to, aby kreativní řízení rizik v organizaci bylo vůbec možné realizovat, a zároveň se může snažit zásadním způsobem ovlivňovat expertní tým ve fázi hodnocení rizik. Konec konců manažerské nástroje na to má.
Někdy může mít ono kreativní řízení rizik povahu zcela evidentní, a někdy naopak spíše latentní. Rovněž k onomu kreativnímu řízení může docházet explicitně anebo implicitně. Latentní implicitní kreativní řízení je obzvláště nebezpečné, neboť retrospektivně je vnímáno jako nezkušenost analytického týmu, ale ve skutečnosti tomu tak samozřejmě není.
De facto při něm nedochází k explicitní interferenci, nýbrž k latentní manipulaci s osobou níže v hierarchii a ta někdy i nevyřčený požadavek s jistou dávkou servility splní a nezřídka pak sama nabude přesvědčení, že tak má činit i nadále. (Jednoduše řečeno, ze strany vrcholového manažera je vysloven požadavek, že by se s tím rizikem mělo něco udělat.) Nezapomínejme, že existuje i nonverbální komunikace, NLP a argumentační fauly, to vše může být použito.
Vzhledem k tomu, že management může za použití svých manažerských kompetencí podstatným způsobem ovlivňovat výsledek a to i v případě, kdy je analýza rizik prováděna nezávislým analytickým týmem, tak lze o jeho úplné nezávislosti pochybovat. Obzvlášť v případě externího analytického týmu, který situaci v dané organizaci nezná a musí vést interview s odpovědnými zaměstnanci organizace a od nich získávat informace, jejichž validitu nemusí být vždy sto ověřit.
Kromě toho tu analýzu musí někdo ze svého rozpočtu zaplatit, a v takovém případě potřebuje, aby rizika vyšla tak, jak on sám potřebuje. S jistou nadsázkou by se dalo v rámci kreativního řízení rizik hovořit o rizicích na přání (risk on demand). Což lze jistě považovat za naprosto extrémní případ, ale nelze jej zcela vyloučit.
V takovém případě může být analytickému týmu lehce naznačeno, zda nechce své závěry přehodnotit, zda vzal v úvahu ještě to či ono, anebo že něco jen nepochopil, a že jim X poskytl neúplné informace anebo to špatně vysvětlil. Koneckonců, to co předložil, ještě zcela jistě není finální zpráva, ale jen DRAFT a on se rozhodoval za rizika a neurčitosti.
Jsem samozřejmě dalek toho vyslovit závěr, že změna tohoto paradigmatu akcelerovala rozvoj kreativního řízení rizik, ale minimálně mu napomohla. A rovněž bych chtěl opět upozornit na skutečnost, že ne vždy se musí jednat hned o kreativní řízení a že k chybnému hodnocení může dojít nikoliv proto, že by došlo k ovlivnění expertů ze strany manažera, ale proto, že tým expertů nebo expert samotný:
- přisuzuje danému opatření až příliš velký význam, ačkoliv dané opatření ve skutečnosti danou zranitelnost, hrozbu nebo dopad nesnižuje;
- se může chtít vyhnout konfliktu a tak tam, kde má určité pochybnosti, může mít tendenci, jak ukazuje průzkum, volit spíše střední hodnoty anebo se nechá ovlivnit názorem jiného experta;
- je ovlivněn zprávami v médiích a nejrůznějších bezpečnostních reportech vznikajícími mimo organizaci a podle těch pak hodnotí pravděpodobnosti určité hrozby.
Otázka samozřejmě je, zda lze vůbec posoudit, kdo k onomu ovlivnění vlastně přispěl, protože v okamžiku, kdy např. rizika posuzuje expertní tým složený z expertů dané organizace, tak ti mohou být ovlivněni školením, které klidně mohla na žádost managementu pro ně připravit externí firma anebo se může jednat o nežádoucí vliv toxické firemní kultury, postoj vrcholového manažera stavícího se do role experta na všechno a tedy i na řízení rizik, a ten může rizika bagatelizovat apod.
Experti musí analyzovat i to, jak riziko vnímají běžní zaměstnanci a management a tomu musí svou komunikaci přizpůsobit. Ostatně způsob, jakým dochází k vnímání rizika (risk perception), popisuje framework SARF, kde můžeme vyhodnocovat, jak bývá vnímání rizik zesilováno a zeslabováno, ale to už by bylo na další samostatné téma. Každopádně jinak rizika vnímají experti a jinak běžní zaměstnanci, manažery nevyjímaje, a ti jsa uzavření ve své vlastní sociální bublině mají tendenci nekriticky přijímat názory ze svého okolí.
Závěr:
V tomto dílu jsme se seznámili s komponentou risk communication a tím, jak ovlivňuje podobu kreativního řízení rizik a jak může být velice obtížné odhalit, zda se skutečně jedná o kreativní řízení rizik či nikoliv. V dalším dílu se zamyslíme nad tím, zda se dá kreativnímu řízení rizik nějak předcházet.
Štítky: kreativní řízení rizik
K článku “Kreativní řízení rizik – 3. díl” se zde nenachází žádný komentář - buďte první.
Diskuse na tomto webu je moderována. Pod článkem budou zobrazovány jen takové komentáře, které nebudou sloužit k propagaci konkrétní firmy, produktu nebo služby. V případě, že chcete, aby z těchto stránek vedl odkaz na váš web, kontaktujte nás, známe efektivnější způsoby propagace.