Kreativní řízení rizik – 1. díl
Analýza rizik by měla poskytnout pokud možno co nejobjektivnější pohled na rizika, kterým je organizace vystavena.
Ovšem stejně jako v oblasti účetnictví, jehož cílem je poskytnout věrný a pravdivý obraz „true and fair view“ o stavu hospodaření, se můžeme setkat s tzv. kreativním účetnictvím (creative accounting), tak i v oblasti řízení rizik se můžeme setkat s něčím, co by se dalo s jistou nadsázkou nazvat kreativním řízením rizik (creative risk management).
Při kreativním řízení rizik dochází k záměrnému snižování skutečné výše rizika a nežádoucí retenci rizik, což v delším časovém horizontu může vést ke zhoršení hospodářských výsledků a v krajním případě pak i k ukončení existence dané organizace na trhu. Může k němu dojít v jakékoliv fázi řízení rizik, tedy jak ve fázi stanovení kontextu, identifikaci, analýzy, hodnocení, tak i zvládání rizik.
Hranice mezi kreativním řízením rizik a objektivním řízením rizik je velice tenká, a často může být velice snadno překročena. A zpětně lze bez detailní analýzy jen velice obtížně zjistit, zda se skutečně jednalo o kreativní řízení rizik, anebo jen o pouhou, nedbalost, neznalost managementu nebo nezkušenost expertního týmu, který analýzu rizik prováděl a navrhoval vhodný způsob zvládání daného rizika.
Pro úplnost je třeba dodat, že se můžeme setkat ještě s tzv. volním jednáním, které rovněž nelze považovat za kreativní řízení rizik, neboť se může jednat jen o aroganci moci, kdy se manažer rozhodne riziko akceptovat jen proto, aby dal najevo, že se tak rozhodnout může, a že mu nebude nikdo diktovat, co by měl nebo neměl dělat.
V odborných publikacích, které se věnují řízení rizik, se můžeme dočíst, že ultimativní odpovědnost za zvládání rizik nese vlastník, který by měl s péčí řádného hospodáře veškerá rizika identifikovat, analyzovat, vyhodnocovat a odpovídajícím způsobem na ně reagovat.
Zde je však důležité si uvědomit, že vlastník zpravidla deleguje své pravomoci na vrcholové manažery a ti zase delegují svou odpovědnost ohledně analýzy rizik na střední a nižší management a ten pak na řadové zaměstnance vystupující v roli expertů na danou problematiku. Kromě toho se z rozhodnutí o způsobu zvládání rizik nezřídka stává kolektivní záležitost, kdy o něm rozhoduje nějaký výbor a osobní odpovědnost a následky za chybné rozhodnutí se zcela vytrácí.
Vyvstává tedy otázka, zda je profesionální manažer natolik objektivní, aby mohl rozhodovat o vhodném způsobu zvládání rizik, k jehož materializaci nemusí dojít bezprostředně. Proč? Protože rozhodování manažera nemusí být vždy zcela v zájmu skutečného vlastníka. Obzvláště, pokud onen manažer nabude přesvědčení, že k oné události s negativním dopadem do výsledků hospodaření může dojít až po skončení jeho angažmá v dané organizaci.
Zde je třeba uvést, že pokud se manažer nachází na pozici jednatele nebo člena představenstva či dozorčí rady, tak nese dle zákona o obchodních korporacích odpovědnost za způsobenou škodu neomezeně, více zde.
Ovšem pokud svou funkci manažer dle zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce §257, odstavce 2 vykonává v pracovním poměru a to je i případ experta, tak odpovídá za případnou škodu jen do výše 4,5 násobku svého průměrného měsíčního platu, tedy pokud ji nezpůsobí úmyslně.
Na první pohled se zdá, že by se člen vrcholového orgánu měl obávat následků svého konání anebo naopak nekonání v rámci realizace svých manažerských funkcí, jenže to by se muselo nade vši pochybnost prokázat, že takto konal či nekonal s úmyslem způsobit škodu, anebo že přinejmenším mohl ze své pozice vědět, že by ke škodě mohlo dojít a jednal tak přinejmenším nedbale, nikoliv s péčí řádného hospodáře.
Kromě toho má manažer možnost uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou členy statutárních orgánů společností a manažery (Directors & Officers Liability, zkr. D&O) a to i v takové formě, že je chráněn i v době, kdy vlastní škoda vznikne až po jeho odchodu. Manažer se tak nemusí příliš obávat, že by mohl nést nějaké následky za svá minulá rozhodnutí, a jedná se tak o klasický morální hazard.
A nemůže tomu být ani jinak, protože jestliže je manažer hodnocen za aktuální výsledky, zpravidla rostoucí zisk, tržní podíl, cenu akcií apod., kterých může dosáhnout jedině zvyšováním příjmů anebo snižováním nákladů, případně pak obojím, tak může vydat cestou snižování nákladů (což je ten nejjednodušší způsob) a to i za cenu přijmutí rizika, které by v dlouhodobém horizontu z pohledu vlastníka přijmout neměl.
Z výše uvedených důvodů pak dochází ke kreativnímu řízením rizik. Setkat se s ním můžeme prakticky všude, někde jen sporadicky, ale někde zase naopak velice často. V zásadě platí, že čím větší je organizace, fluktuace, a není správně nastaven motivační systém, tím větší je pravděpodobnost, že se s tímto přístupem ze strany manažerů setkáte.
Zatímco u analýz rizik prováděných v rámci projektu malého významu nemusí docházet k žádnému kreativnímu řízení rizik, tak v případě projektů zásadního strategického významu mohou být ony tlaky na kreativní řízení rizik enormní, obzvláště pokud se v registru rizik objeví nějaké to vysoké riziko a jeho odstranění se ukáže jako poměrně časově a finančně nákladné a podstatně by ohrozilo termín dodání projektu nebo zvýšilo jeho náklady a tím ovlivnilo očekávané ROI.
Závěr: Tento příspěvek vysvětluje, co je to kreativní řízení rizik a proč k němu v organizacích dochází. V dalším dílu se podíváme na možné podoby kreativního řízení rizik a konkrétní metody uplatňované ze strany managementu.
Štítky: kreativní řízení rizik
K článku “Kreativní řízení rizik – 1. díl” se zde nenachází žádný komentář - buďte první.
Diskuse na tomto webu je moderována. Pod článkem budou zobrazovány jen takové komentáře, které nebudou sloužit k propagaci konkrétní firmy, produktu nebo služby. V případě, že chcete, aby z těchto stránek vedl odkaz na váš web, kontaktujte nás, známe efektivnější způsoby propagace.