Když veřejnost zasahuje do zahraniční politiky

Sbírky a spontánní iniciativy na podporu obětí války jsou lidsky pochopitelné. V okamžiku, kdy sledujeme destrukci a utrpení, je přirozené chtít pomoci.

Jenže sbírky na munici či zbraně a zejména pak titulky typu „Češi sbírají na raketu, která může zasáhnout Moskvu“ otevírají otázky, které už nejsou ani morální, ani symbolické. Jsou politické. A hlavně bezpečnostní.

Za prvé, převod, export či předání zbraní a munice zahraničním ozbrojeným složkám není záležitostí veřejné sbírky. Podléhá licencím, kontrolním mechanismům a mezinárodním závazkům. Ty nejsou byrokratickou šikanou, ale pojistkou, že rozhodování o zbraních zůstává v rukou demokraticky odpovědných institucí. Jakékoli obcházení tohoto rámce není jen právně problematické, ale i politicky velmi riskantní.

A odhaluje se tady i hlubší problém, a to, že tyhle spontánní akce nejsou jen projevem solidarity, ale i symptomem nedůvěry. Zdá se, že část veřejnosti už prostě nevěří, že stát dokáže jednat rychle, efektivně a rozhodně. Crowdfunding se tak stává novou formou politického tlaku, kdy dochází k obcházení procedur, které mají zajišťovat kontrolu, odpovědnost a předvídatelnost. Demokratická zahraniční politika se mění v soutěž o nejvíce sdílený příspěvek a iniciativu, která vybere nejvíce finančních prostředků.

Tento posun má další bezpečnostní rozměr. Zatímco se veřejnost skládá na zbraně pro cizí armádu, česká protivzdušná obrana (PVO) zůstává stále v přechodné fázi. Systémy SPYDER či MSHORAD sice míří do výzbroje, ale bude trvat roky, než pokryjí celé území. V případě prudké eskalace by naše města, průmyslové zóny i infrastruktura byly velmi zranitelné. Reálná schopnost chránit vlastní obyvatelstvo je dnes značně omezená, což je paradox, o kterém se příliš nemluví. Společnost, která není schopna zajistit obranu svého území, sbírá peníze na útočné prostředky pro jinou armádu.

Kromě toho se v očích zahraničních pozorovatelů titulky o „raketě na Moskvu“ nečtou ironicky, ale doslova. Pro ruskou propagandu jsou takové kampaně vítaným darem, kdy stačí pár virálních článků a obraz České republiky jako „aktivního účastníka konfliktu“ je na světě. A geopolitické důsledky takového vnímání mohou dopadnout na všechny občany, včetně těch, kteří se podobných akcí vůbec neúčastní.

Z právního hlediska jde o otázku licencí, z politického o odpovědnost, ale z institucionálního o něco mnohem vážnějšího: kdo vlastně dnes formuluje zahraniční politiku? Pokud se demokratické rozhodování přesouvá na sociální sítě a emotivní crowdfundingové akce, ztrácí stát tak trochu kontrolu nad vlastním mandátem. A když stát rezignuje na kontrolu, přestává být státem v plném smyslu slova a stává se platformou pro improvizaci.

Není to odsudek solidarity. Ta je a zůstane ctností. Jenže ctnost bez realismu může být nebezpečná. Pokud se vzdáme procedur, které zaručují předvídatelnost a odpovědnost, a nahradíme je impulzivním aktivismem, riskujeme nejen ztrátu politické integrity, ale i dlouhodobé odolnosti společnosti. Místo jednotné strategie budeme reagovat emocionálně a místo institucí budeme mít kampaně.

Stát by proto měl reagovat dvojím způsobem. Zaprvé, otevřeně a srozumitelně komunikovat, co skutečně dělá pro posílení obrany a pro pomoc Zde STRATCOM státu selhává. A to nejen formou tiskových zpráv, ale i konkrétními fakty o modernizaci armády, posílení PVO či připravenosti obyvatelstva. Zadruhé by měl otevřít veřejnou debatu o tom, kde končí legitimní občanská angažovanost a začíná nebezpečná privatizace zahraniční politiky.

Česká republika si musí položit jednoduchou otázku: chceme být morálně aktivní, ale fyzicky bezbranní? Protože v okamžiku skutečné krize nás neochrání žádná sbírka, žádná emotivní kampaň ani hashtag. Ochrání nás jen to, co si vybudujeme sami a to funkční systémovou obranu, připravený stát a soudržnou společnost.

Pokud se vám líbí naše články, tak zvažte podporu naši práce – Naskenujte QR kód a přispějte libovolnou částkou.

Děkujeme!