Když účelovou lež prohlásíte za oficiální státní politiku a nejste připraveni ji transformovat

V těchto dnech bylo výročí podpisu Mnichovské smlouvy v roce 1938 a vrcholilo nejhorší období Československého státu.

Docházelo k předávání pohraničních území Německu a Polsku a začalo období, které zásadně poznamenalo naše země na více než jednu generaci a v některých formách stále hlodá v naší mysli.

Zde je třeba uvést, co tomu všemu předcházelo. Beneš ještě před vznikem Československa v roce 1918 na některých konferencích uvedl, že existuje československý národ. Skutečnost, že Němci tvořili 30 % obyvatel tehdejšího Československa, jaksi ignoroval!

Obdobná situace byla se slovenským národem i se známým vyústěním v krizovém období. Na této účelové lži se nedá budovat dlouhodobá strategie a vize, ani ministra zahraničí, kterým se stal v říjnu 1918, ani prezidenta, kterým se stal v prosinci 1935.

Ale ne nadlouho, protože 5. 10. 1938 abdikoval. Dle Mnichovské smlouvy mělo být do půlnoci 10. října 1938, odevzdáno poslední území z podstupované části Československa do cizích rukou a rovněž i veškerý majetek a osoby s Československým občanstvím mají být odsunuty.

Článek z října 1938 o prohře, při které naše republika přišla o pohraniční území, hovoří jasně. S neznámým autorem tohoto článku o absenci propagandy na obyvatelstvo jiných národností souhlasím a doplním několik vlastních postřehů. I na poli investic do obranného systému jsme zásadně selhali a náš generální štáb neudělal kritickou oponenturu strategické obrany země. Republika se nedala vojensky bránit bez masivní podpory vojsk jiných států a veškeré snahy o vybudování utajené obranné linie byly předem nepřítelem odhaleny.

Pro pohyblivou obranu mobilních vojenských celků, které připravovaly některé státy jako Německo nebo Sovětské Rusko, neměla naše republika dostatek obyvatel, ani prostoru pro jejich rozvinutí. Naše republika byla a je příliš malá na to, aby se zde daly provádět nějaké účinné přesuny nebo strategické akce vojska v řádu stovky kilometrů.

V roce 1933, 1935 a 1937 se postupně schvalovala opatření pro vznik dlouhodobé obranné linie Československa pro případ napadení. Závěry tehdy Přísně tajné Zprávy o možnostech armády musely vzít v potaz lidské zdroje, kterými republika disponovala a zvolená varianta představovala bohužel jedinou možnost, kterou s využitím dostupného domácího obyvatelstva bylo možné vojensky připravit.

Chyběla však kritická oponentura a nikdo se nezabýval úkolem, jak se snažit dobýt území za cenu prakticky nulových ztrát. Nelze se na to dívat pouze optikou vojáků, kteří to mají jako řemeslo, ale optikou stratégů, kteří se na problém podívají z úplně jiného úhlu, dalo by se říct neortodoxně. Právě to udělali v Německu, zapojili propagandisty. Chyběli nám nejen propagandisté, ale i stratégové a především politici.

Techniku tvořící opevnění a vyhloubená místa ve skalách jsme měli na odpovídající úrovni tehdejších znalostí a možností, ale budovali jsme je na mnoha místech a s velmi vysokou investiční náročností. Němci naopak vybudovali v potřebném čase a na správném místě jedinou pevnost. Její vybavení je přišlo na zlomek nákladů vynaložených při budování Československého opevnění. Její využití ale nebylo vojenské, nýbrž psychologické. Němci čekali, až ostatní přijdou s prosbou o setkání za nimi a nesnažili se působit na okolní státníky jinak než propagandou. Na tomto poli Československo totálně selhalo.

Pro budování pevností zřídilo Československo po vzoru Francie samostatné realizační vedení, jak s ekonomickým zajištěním, tak i vojenským personálem.  Můj děda Bohumil Ernest (+1990) byl technickým pracovníkem u divizního generála Karla Husárka na Ředitelství opevňovacích prací zkr. ŘOP. Měl jsem tedy možnost slyšet i zasvěcený komentář od přímého svědka a dozvědět se již v 70. a 80. letech, stále ještě nezveřejněné podrobnosti.

Většina informací již byla do současné doby uvedena v různých publikacích. Dle plánů obrany mělo být vybudováno téměř 16 000 lehkých objektů a 1 276 těžkých objektů. Do mobilizace v roce 1938 byly již připraveny podklady pro dobudování 12 003 různě velkých staveb.  Na mnoha místech byly ale pouze plány a nepřistoupilo se ještě ani k výkopovým pracím. Skutečně vybetonovaných a dokončených jich ale bylo mnohem méně. Některé zbraně pro vybavení objektů pak byly v roce 1938 pouze v prototypech. 

Podle zpráv vedení Hlavního štábu měla být pevnostní linie připravena k efektivní obraně na přelomu 1944/1945 a plně dokončena a vyzbrojena pak měla být v roce 1947. Do tohoto termínu měli zajistit obranu republiky politici. Při vyšší rychlosti prací a alokacích dalších zdrojů bylo možné dosáhnout obranyschopného stavu nejdříve v roce 1942. Nikdo nečekal tak rychlý vývoj událostí a rozpoutání války ze strany nacistického Německa.

Do boje bylo možno postavit přibližně 1,5 milionu vojáků. Probíhal i intenzivní výcvik, aby se zvýšila jejich odolnost. Pro obsazení pevnostní linie byly připraveny speciální jednotky a určení vojáci měli odlišení i na výložkách a počítalo se s tím, že pokud nám do dvou měsíců nepřispěchá na pomoc jiná armáda, tak všichni padnou. Je otázka, kdyby se k tomu krajnímu řešení, tedy obraně přikročilo, zda by nám na pomoc někdo přispěchal nebo ne.

Spíš ne, protože náš hlavní spojenec Francie, se obával jakéhokoliv vojenského vystoupení, ve kterém by mu po boku nestála Velká Británie. S Velkou Británií Československo nemělo uzavřenou žádnou smlouvu, v níž by se mluvilo o nějakém vojenském spojenectví.  Pro velmoc prvního řádu jsme nebyli odpovídající partner.

V médiích používaný obrat „zrada západních spojenců“ je zavádějící. Jediný, kdo nás zradil, byla Francie, na kterou se Beneš tolik spoléhal. Tehdy si i Polsko nárokovalo určité území a v krizi bylo připraveno si je vzít i vojensky. Francie nebyla schopna ani o rok později přijít vojensky na pomoc Polsku a sama podlehla efektivně vedenému útoku, při němž byly Německem využity všechny dostupné tanky původně Československé armády.

Po obsazení Sárska pouhými několika prapory vojáků se plně ukázala neschopnost velmocí efektivně zastavit „znovuobrození“ Německa. Pak došlo v roce 1935 i na jednostranné jednání mezi Velkou Británií a Německem o nové Námořní smlouvě, kterou uzavřela bez dohody nebo i konzultace s jakoukoliv další mocností. Francie byla postavena před hotovou věc a začalo být jasné, že koncept kolektivní bezpečnosti není především pro velmoci a ani ostatní státy akceptovaným zajištěním.

Francie se zmítala ve svých vlastních problémech vyplývajících z krize a byla mocností spíše papírovou než ocelovou. V roce 1938 byla i Velká Británie velmi slabá a neschopná účinné obrany ani vlastního území. Za této situace Hitler vystupňovat 12. září 1938 tlak na československou vládu a výsledkem byl jak útok ozbrojených skupin v pohraničních oblastech, tak i okamžitá mobilizace v Československu.

V noci z 13. na 14. září, telegrafoval britský ministerský předseda z vlastní iniciativy Hitlerovi a obdržel pozvání na jednání do Berchtesgadenu. V Československu, ale i v jiných státech způsobila tato zpráva šok.  Dopoledne 15. září odletěl bez další konzultace se svými ministry, tak i bez odpovídající přípravy do Mnichova. Iniciativa britského premiéra byla fatálním krokem v čase, kdy se jednalo o další osud Evropy a v mnoha publikacích byly jak její důvody, tak i dopady velmi podrobně rozebrány.

Když se Chamberlain v sobotu 17. září 1938 vrátil do Londýna, byl již rozhodnut donutit Československé představitele k míru za každou cenu. Touto cenou mělo být odstoupení pohraničních území. Jako mírotvorce se pak po dalších 14 dnech létání do Evropy dočkal nejvyšší pocty pro předsedu vlády. Mohl mávat davům z balkonu Buckinghamského paláce, kam jej pozval král.

Na Nevilla Chamberlaina jistě mocně zapůsobila návštěva Berchtesgadenu. Nádraží bylo vybudováno v roce 1937 a Orlí hnízdo na Obersalzbergu 1938. Město působí naprosto mírumilovným až odpočinkovým dojmem a všichni jsou zde velmi přátelští a usměvaví. Cesta od nádraží po příjezdové komunikaci je hlídána strážní jednotkou a závora u zabezpečeného vjezdu auto vůbec nezastavovala. Ze silnice lemované nádhernými výhledy na majestátní horské masívy je vidět přes celé údolí.

Před vstupem do portálu bylo nutné z auta vystoupit a projít asi 200 metrů dlouhým tunelem ve skále. Na konci tunelu je velká kruhová místnost osazená červeným mramorem budící dojem předpokoje mýtického chrámového komplexu doplněného vstupem do výtahu. Otevřely se dveře velkého výtahu známého z velkých budov v New Yorku. Mosazný interiér působí na návštěvníka dojmem rozlehlé místnosti, nikoliv omezeného prostoru.

Po vystoupení z výtahu je již návštěvník přímo v chodbě v Orlím hnízdě a může se opájet neskutečným výhledem do okolí. Zde je vidět preciznost provedení a do nejmenšího detailu předvedena německá organizace. Bylo to postaveno nejen jako letní sídlo, ale i jako ukázka německé dokonalosti a možností.

Nemám detailní znalost osoby britského premiéra a nemohu soudit dle svých pocitů. Některé kroky, které následovaly přímo po jeho návratu z těchto míst, budí přinejmenším zamyšlení. Sám se snažil za každou cenu zachovat mír a nebyl připraven na události, které se na něj valili z různých směrů.

Pokud někdo považuje našeho tehdejšího prezidenta Beneše za politika evropského formátu, tak po prostudování mnoha jeho publikací nemohu s takovým hodnocením souhlasit. Beneš byl přesvědčením demokrat a vyhýbal se konfliktům. Je známý případ, kdy v územním sporu s Polskem byl prezident Masaryk rozhodnut zahájit válečné operace, ale předseda vlády/ministr zahraničí se zásadně postavil proti, že „nám to velmoci nedovolí“.

Beneš povýšil účelovou lež na státní politiku a už z toho nedokázal odejít, nebo změnit na něco jiného. Chyběla mu vize, protože byl proti velikánům té doby v podstatě sekretář. Namátkou bych zmínil z regionu asi Masaryka, Pilsudského, Hlinku, ale nechci zde nějak vybírat do „klubu“. To mi vůbec nepřísluší. Generál Lev Prchala to v kritickém okamžiku našich dějin, při emotivním setkání v reprezentační místnosti na Hradě, vyjádřil velmi emotivně. „Škoda kulky na tu sketu“. Neexistuje z toho autorizovaný zápis ani nahrávka. Lze se spolehnout pouze na zveřejněné vzpomínky přímých účastníků a není zřejmé, jestli to bylo již těsně po abdikací prezidenta Beneše, anebo před ní. Generál Lev Prchala až do konce svého života litoval, že tehdy již namířenou zbraň nepoužil.

Princip kolektivní bezpečnosti nebyl funkční a v jednu chvíli to vypadalo, že každý hraje především na sebe a své zájmy. Tak došlo i k překvapivým spojenectvím například Hitler Stalin.  V dnešní době k tomu také směřujeme a obávám se, co nám zítřek přinese. Putin již své Sársko/Krym našel a my můžeme přemýšlet, zda se po 80 letech dějiny nějak neopakují.

[ssba]

  1. Pet Heinriche

    Jardo,
    děkuji za Tvou odvahu a bourání mýtů!
    Ano, Beneše si velká část národa glorifikovala jako (houževnatého demokratického) odpůrce.
    Jiná, menší část národa, ta která se stará o zdroje ke svým úsudkům…, však věděla, a ví…, že Beneš byl spíš trpaslík, než velikán…


K článku “Když účelovou lež prohlásíte za oficiální státní politiku a nejste připraveni ji transformovat” se zde nachází 1 komentář.

Diskuse na tomto webu je moderována. Pod článkem budou zobrazovány jen takové komentáře, které nebudou sloužit k propagaci konkrétní firmy, produktu nebo služby. V případě, že chcete, aby z těchto stránek vedl odkaz na váš web, kontaktujte nás, známe efektivnější způsoby propagace.

Přihlášeným uživatelům se tento formulář nezobrazuje - zaregistrujte se.

Jméno:(požadováno)
E-mail:(požadováno - nebude zobrazen)
Web:

Text vaší reakce: