O tom, jak identifikovat primární a podpůrná aktiva a stanovit závislost mezi nimi, jsem psal posledně, nyní se zamysleme nad tím, jak určit jejich hodnotu.

Poměrně jasnou odpověď na otázku, jak stanovit hodnotu aktiva, přináší norma ČSN ISO/IEC 27005:2013, která uvádí, že bychom měli vzít v úvahu následující dvě kritéria:

Byť lze dle ČSN ISO/IEC 27005:2013 za aktivum považovat cokoliv, co má pro organizaci nějakou hodnotu, a bezpečnostní opatření nepochybně nějakou hodnotu má, tak bych je mezi podpůrná aktiva přesto neřadil.

Pokud je totiž mezi podpůrná aktiva zařadíte, dostanete se tak trochu do schizofrenní situace, protože před vámi vyvstane otázka, jaké opatření nasadíte za účelem jejich ochrany.

Cílem tohoto příspěvku je objasnit, jaký je rozdíl mezi primárními a podpůrnými aktivy a jaký je mezi nimi vztah.

S pojmem primární a podpůrná aktiva, někdy označována též jako sekundární, se můžeme setkat v rámci analýzy rizik. Na první pohled by se mohlo zdát, že sekundární aktiva jsou méně významná, ale není tomu tak, protože primární aktiva jsou na podpůrných závislá.

S pojmem agregované a kaskádové riziko se můžeme setkat spíše v akademické sféře než v běžné praxi.

V oblasti informační bezpečnosti pak na tyto  pojmy můžeme narazit především v materiálech od organizace ISACA, když se diskutuje o míře homogenity prostředí a z ní vyplývajících rizik.

O reputačním riziku mluvíme zpravidla v souvislosti s negativní publicitou, kdy hrozí, že zveřejnění určité informace, bez ohledu na to, zda je tato informace pravdivá či nikoliv, by mohlo způsobit ztrátu důvěry klientů, obchodních partnerů nebo akcionářů a v konečném důsledku vést k finanční ztrátě nebo i k ukončení činnosti dané společnosti na trhu.

V rámci analýzy rizik bychom se měli pokusit odhadnout, jaký dopad na business by tato negativní publicita mohla mít, a jaká je pravděpodobnost, že tato skutečnost nastane.

Byť se při vizualizaci jednotlivých úrovní rizik běžně používá zelená pro nízké, žlutá pro střední, oranžová pro vysoké a červená pro kritické riziko, tak si kladu otázku, zda není vyjádření nízkého rizika právě pomocí zelené barvy tak trochu zavádějící.

Nemám nic proti zelené barvě, naopak. Ale nemůže v mnoha lidech zelená barva budit zdání, že tam žádné riziko není, a tudíž že s ním není třeba nic dělat? A přitom ono riziko tam pořád je, a je třeba ho minimálně monitorovat.

V minulém příspěvku jsem psal o risk appetite, dnes bych se rád krátce zmínil o risk tolerance.

Tyto pojmy se v oblasti řízení informačních rizik příliš nepoužívají a setkáme se s nimi spíše v akademické sféře a v publikacích nejrůznějších institucí. A pokud už někdo s těmito pojmy pracuje, tak je používá ve stejném kontextu, tj. špatně. Navíc zde můžeme narazit na dvě rozdílné interpretace těchto pojmů.

Zatímco v minulých letech jsme byli svědky toho, že informační rizika byla velmi často bagatelizována a management většiny organizací měl snahu tato rizika akceptovat, dnes je situace přesně opačná.

Ano, tam kde se dříve management nad vysokými riziky pozastavoval a ptal se, zda jsou opravdu tak vysoká, hledí nyní se stejnou nedůvěrou na nízká rizika. Možná že je to dáno jen nešťastným způsobem prezentace některých kybernetických útoků v bulvárních mediích, a zvýšenou pozorností, která je těmto útokům věnována.

Risk appetite je klíčový faktor v procesu řízení rizik, neboť vyjadřuje úroveň rizika, kterou je organizace ochotna akceptovat.

V mezinárodním standardu ISO 31000, Risk management – Principles and guidelines, který určuje základní rámec pro řízení rizik, je risk appetite definován jako „Amount and type of risk that an organization is prepared to pursue, retain or take“.

Riziko je odvozeno z pravděpodobnosti hrozby, míry zranitelnosti a hodnoty dopadu.

Riziko můžeme definovat jako pravděpodobnost, že se vyskytne určitá hrozba, která překoná bezpečnostní opatření, zneužije nějaké zranitelnosti a způsobí škodu plynoucí z úniku citlivých informací, jejich nežádoucí změny nebo zničení. Hrozba je pak někdo/něco, kdo/co má potenciál způsobit nějakou škodu na aktivu a zranitelnost je vlastnost samotného aktiva.