Organizace působící ve vysoce regulovaném prostředí patří mezi nejlépe zabezpečené instituce vůbec.

Mají zavedená veškerá doporučená opatření, často v režimu „best in breed“. Pravidelně procházejí audity, podléhají detailnímu dohledu regulátorů a disponují zdroji, o kterých si většina firem může nechat jen zdát. V takovém prostředí se může zdát, že kvantitativní analýza kybernetických rizik je zbytečná.

Černá labuť, šedý nosorožec, černý slon, černá medůza, bílá labuť jsou metaforická označení, která nám pomáhají lépe pochopit různé typy rizik a jejich dynamiku.

Každé uvedené zvíře přináší nový úhel pohledu na to, jak může riziko vzniknout, jak ho rozpoznat a jak s ním efektivně pracovat. A začneme těmi nejznámějšími.

Evropská unie se snaží budovat strategickou autonomii, tedy schopnost činit klíčová rozhodnutí nezávisle na vnějších mocnostech.

Ať ale sáhnete kamkoli, téměř vše běží na základech, které nemáme zcela pod kontrolou, což představuje nezanedbatelné bezpečnostní riziko.

Kybernetické útoky na organizace v České republice jsou stále častějším jevem. Přesto jsou informace, které se dostávají do médií, často povrchní, nesystematické a postrádají jakýkoliv praktický význam pro odbornou veřejnost i potenciální oběti.

Tento článek představuje dva pohledy na problematiku zveřejňování detailů o kybernetických útocích: přístup, který zastávám já, a umírněnější přístup ChatGPT.

V minulém dílu našeho seriálu jsem uvedl koncept černé labutě a pár příkladů. Nyní se pojďme zamyslet nad tím, jak se na černé labutě připravit.

Nechme se volně inspirovat dílem Nassima Nicholase Taleba, a především jeho myšlenkou robustnosti a antifragility. Tedy budováním odolných systémů schopných prosperovat v prostředí, které se vyznačuje stále větší komplexitou a nepředvídatelností.

Formou překladu zahraničního názorového článku What the Great Hanoi Rat Massacre of 1902 and Modern Risk Practices Have in Common vám přinášíme pohled „Z Nového světa“ od Tony Martin-Vegue.

Doufáme, že vám tento článek promluví z duše stejně, jako oslovila americké publikum v roce 1893 světoznámá symfonie „From the New World“ Antonína Dvořáka.

Je pozoruhodné, jak rozdílně lidé přistupují k riziku v práci a v osobním životě.

Tento zásadní kontrast patrný optikou behaviorální ekonomie je možná klíčem k pochopení, proč jsou risk matice ve firmách tak oblíbené, a proč se jich někteří manažeři nechtějí vzdát ani pod tíhou matematických důkazů o jejich totální nespolehlivosti.

Křivka tolerovaného rizika (Risk Tolerance Curve, RTC) ukazuje, co ještě firma a její management „ustojí“, tj. jaké celkové škody vstřebá (např. v rámci provozních nákladů), na jaké má naspořeno (např. v rámci treasury managementu) a na jaké je pojištěná (se spoluúčastí a limity plnění).

RTC musíme odvodit (elicitovat) z řady bodů (konkrétních prahů bolesti) v hlavách naší audience (Top Management a zástupci Businessu, typicky mimo IT a Cyber Risk), které pak propojíme (interpolujeme) nějakou vhodnou sadou křivek.

Jestliže už víme, v jaké dimenzi nejistoty se pohybujeme, můžeme určit, co je třeba udělat pro redukci těchto nejistot.

V případě dokonalé nejistoty však nejistotu redukovat nemůžeme. Namísto toho musíme vytvářet systémy, které jsou odolné vůči nepříznivým událostem, a které dokáží nejen přežít, ale i prosperovat v podmínkách chaosu.

Nedávné studie jasně naznačují, že používání risk matic v organizacích vykazuje znaky návykového chování.

Podobně jako u psychoaktivních látek dochází již po prvním použití k aktivaci psychologických mechanismů pozitivní zpětné vazby – barevné škály, vizuální jednoduchost a okamžitá interpretace vyvolávají krátkodobý pocit kontroly a porozumění.