Budoucnost obrany České republiky:
Kritická infrastruktura, AI a asymetrická válka

Obrana 21. století se nevede jen tanky, letouny a raketovými systémy, ale i v kyberprostoru, prostřednictvím dronů, umělé inteligence a informační války.

Jenže právě v těchto oblastech má ČR dlouhodobý deficit a závislost na zahraničních technologiích ji činí zranitelnou.

V posledních letech Česká republika investuje desítky miliard korun do modernizace armády, včetně stíhaček F-35, tanků Leopard 2A8, bojových vozidel pěchoty CV90 a protivzdušné obrany SPYDER. Tyto systémy hrají klíčovou roli v konvenčním vojenském konfliktu, avšak je otázkou, zda odpovídají realitě moderních hrozeb a specifickým podmínkám Česka.

S rostoucím důrazem na kybernetické hrozby, drony, umělou inteligenci (AI) a elektronický boj se objevuje diskuse, zda je investice do těžké vojenské techniky efektivní. Premiér Fiala oznámil plán navýšit obranné výdaje na 3 % HDP, ministryně Černochová tuto hranici podpořila jako nezbytné minimum, a náčelník Generálního štábu Řehka upozornil na armádní investiční dluh ve výši několika stovek miliard Kč. Nabízí se však otázka: Je konvenční těžká technika tou správnou investicí?

Limity tradiční obrany: Tanky a stíhačky v podmínkách ČR

• Geografické omezení: Malé území Česka snižuje efektivitu stíhaček a těžké techniky. Moderní rakety mohou přestřelit území republiky za několik minut, což omezuje možnost reakce.
• Náklady vs. efektivita: Udržování moderních letadel a tanků je finančně náročné. V prostředí rychle se měnících technologií mohou být investice do těžké techniky zastaralé dříve, než se plně amortizují.
• Vojenská infrastruktura: Příliš centralizovaná a zranitelná. Letiště, autoparky, sklady munice a paliva či klíčové logistické uzly jsou koncentrovány do několika málo lokalit. To znamená, že cílený úder na několik bodů by mohl v krátké době ochromit celé schopnosti armády. Moderní technika, ať už F-35, CV90 nebo Leopard 2A8, nemá smysl, pokud není chráněno a rozvinuto potřebné zázemí, které zajišťuje její provozuschopnost.
• Mobilizační systém a zálohy: V 90. letech ještě existovala návaznost na systém ČSLA. V autoparcích byla připravena technika pro rozvinutí druhosledových útvarů, záložníci znali své místo nástupu a organizační struktura byla promyšlená. Dnes tento systém prakticky neexistuje. Armáda funguje „na krev“ pouze s tím, co má aktuálně v aktivní službě, bez rezervních prostředků a bez jasně připravené mobilizace. Aktivní záloha čítá jen několik tisíc osob, což je vzhledem k velikosti ČR a potenciálním potřebám zcela nedostatečné.
• Připravenost obyvatelstva a civilní obrana: Obrana státu není jen úkol armády, ale celé společnosti. Podle zprávy NKÚ z roku 2023 více než 80 % obyvatel neví, kde je jejich nejbližší úkryt, a většina by si nevěděla rady v případě chemického či radiačního ohrožení. Branná výchova na školách prakticky neexistuje a civilní obrana nebyla po svém zrušení nahrazena funkčním systémem. To znamená, že v případě krize by obyvatelstvo bylo nepřipravené a to nejen vojensky, ale i logisticky a psychologicky.
• Asymetrické hrozby: Současné konflikty se často odehrávají v oblasti kybernetických a hybridních operací, kde tanky a stíhačky nehrají klíčovou roli.

Smysl tanků a stíhaček: kdy dávají strategický smysl

• Odstrašení a symbol síly: Moderní technika signalizuje připravenost a odhodlání – působí preventivně na protivníky i jako záruka pro spojence.
• Závazky vůči NATO: Stíhačky jako F-35 zajišťují interoperabilitu a možnost zapojení do aliančních operací – nejde jen o obranu ČR, ale celé aliance.
• Nasazení mimo území ČR: Technika může být přesunuta tam, kde je potřeba – např. na východní křídlo NATO. Nejde jen o domácí obranu, ale o kolektivní sílu.
• Ochrana klíčové infrastruktury: V případě invaze či sabotáže může těžká technika chránit přehrady, elektrárny nebo letiště, které nejsou systematicky chráněny proti cíleným útokům. Chybí redundance, decentralizace a skutečná fyzická ochrana. Většina datových center, rozvoden a přenosových uzlů funguje bez výraznější odolnosti proti sabotáži nebo přímému útoku.

Skutečné hrozby: Závislost a zranitelnost kritické infrastruktury

Největším bezpečnostním rizikem pro Českou republiku je možnost ochromení státu prostřednictvím cílených útoků na kritickou infrastrukturu. Právě na posílení odolnosti kritických subjektů míří nová legislativa (zákon č. 266/2025 Sb.) a evropská směrnice CER. Prakticky žádná část kritické infrastruktury v ČR není odolná vůči účinkům elektromagnetického impulsu, zkr. EMP. Přitom právě tyto prostředky mohou být použity k ochromení státu během minut, ať už formou jaderného výbuchu ve vysoké atmosféře, nebo prostřednictvím specializovaných konvenčních EMP zbraní. V takové situaci by selhala nejen armádní technika, ale i energetika, telekomunikační sítě, zdravotnictví a státní správa. Záložní generátory, které dnes existují, by bez odolných řídicích systémů stejně nebyly schopny dlouhodobého fungování.

Kromě toho i IT systémy, cloudové služby, operační systémy, databáze, síťové technologie, komunikační platformy či koncová zařízení, která používáme, jsou vyrobena v amerických, čínských či tchajwanských firmách. To s sebou nese závažné riziko: v případě krize může dojít k omezení, odposlechu či úplnému vypnutí těchto systémů. Aktualizace softwaru mohou obsahovat zranitelnosti nebo tzv. backdoory, které umožní vzdálený přístup třetí straně.

Zásadním problémem zůstává závislost těchto technologií na specifickém hardwaru, například čipech od firem jako NVIDIA, Qualcomm či Intel, a na softwaru, který je často uzavřený a distribuovaný z geopoliticky exponovaných zemí. Tato závislost znamená, že dostupnost i bezpečnost obranných systémů může být ohrožena v okamžiku mezinárodního napětí.

Budoucnost obrany: Elektronický boj, AI a drony

ČR by se měla vzhledem ke své poloze, velikosti a zásobě nerostných surovin soustředit na oblast, která není materiálově náročná a kde lze plně využít možností, které se jí nabízí, a kterým není ze strany velkých hráčů věnována dostatečná pozornost:

• Elektronické rušení a spoofing – Rušení GPS, komunikačních sítí a autonomních systémů protivníka.
• Nasazení AI pro obranu – Automatizovaná analýza hrozeb, prediktivní modelování kybernetických útoků.
• Specializovaný malware – vyhledávání zranitelností, ovládnutí prostředků OT a IoT.
• Dronové roje a mikrodrony – Levné, hromadně nasaditelné prostředky pro sledování a neutralizaci nepřátelských cílů.

Informační dimenze konfliktu: STRATCOM a hybridní válka

Hybridní válka není vedena pouze tanky a viry, ale také slovy a obrazy. Schopnost strategické komunikace (STRATCOM), tedy aktivního utváření narativu, odhalování dezinformací a posilování důvěry veřejnosti, je dnes stejně důležitá jako technické prostředky obrany.

Kybernetické operace jsou často doprovázeny cílenými informačními kampaněmi, které mají narušit společenskou soudržnost, podrýt důvěru v instituce nebo ovlivnit veřejné mínění. Proto je třeba posílit nejen technickou odolnost v kyberprostoru, ale i komunikační schopnosti státu. STRATCOM by měl být nedílnou součástí bezpečnostní strategie, aktivní, profesionální a připravený na rychlou reakci v informačním prostoru.

Závěr:

Bezpečnostní prostředí se mění a s ním i samotný koncept obrany. Česká republika by měla vedle modernizace armády klást důraz na digitální suverenitu, kybernetickou odolnost a vývoj vlastních AI systémů, které nebudou závislé na zranitelných technologiích ze zahraničí.

Investice do těžké vojenské techniky bez paralelního posílení digitální bezpečnosti mohou vést k falešnému pocitu ochrany. Ve světě, kde válka může začít kliknutím myši, jsou klíčové nejen rakety a tanky, ale především data, software a jejich kontrola.

Pokud tedy chceme hovořit o skutečné budoucnosti obrany České republiky, je třeba uvažovat ve třech dimenzích:

• Konvenční síla – těžká technika, letouny, PVO a alianční interoperabilita.
• Digitální obrana – kybernetická odolnost, AI, drony, STRATCOM.
• Lidský faktor a státní připravenost – vojenská infrastruktura, mobilizace, zálohy, civilní obrana, připravené obyvatelstvo a fyzická i EMP odolnost kritické infrastruktury.

Bez lidského faktoru a státní připravenosti hrozí, že všechny investice do moderních zbraňových systémů a technologií budou pouze luxusní výkladní skříní. Skutečná obranyschopnost státu se totiž měří tím, jak je schopný fungovat i v okamžiku, kdy dojde k útoku na jeho infrastrukturu, obyvatelstvo a základní životní funkce. A v této oblasti jsme na tom velmi špatně.

Pokud se vám líbí naše články, tak zvažte podporu naši práce – Naskenujte QR kód a přispějte libovolnou částkou.

Děkujeme!