Tohle Microsoft vážně nedomyslel. Proč vůbec podporuje Windows 10 na zařízeních s 32 GB interní pamětí, když pak na nich následně nelze z důvodu nedostatku místa nainstalovat ani bezpečnostní aktualizace.

A přitom by stačilo, kdyby měl uživatel možnost změnit adresář, do kterého se updaty stahují. Ono to sice jde, ale proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že? A jestli si myslíte, že s čistou instalací Windows 10 se vás tento problém netýká, jste na omylu.

Ke stávajícím úžasným technikám jako je Punycode, Ropemaker, nám přibyla další, tzv. ZeroFont.

Je neuvěřitelné, jak jsou tyhle staronové techniky účinné a jak jsou stávající řešení na detekci podvodných e-mailů bezbranné.

V tomto příspěvku se podíváme na STDC framework a řekneme si, co má společného s modelem AIDA.

V příspěvku o AIDA jsem psal o tom, že je třeba si uvědomit, že lidé v daném tržním segmentu, na který jste se rozhodli cílit, se nacházejí v různých rozhodovacích fázích. Obecně pak lze identifikovat čtyři fáze nebo chcete-li skupiny, a to lidé, co:

Slabina (weakness) a zranitelnost (vulnerability) není totéž. A byť tyto pojmy bývají dost často používány jako synonyma, znamenají oba něco trochu jiného.

Za slabinu je v informační a kybernetické bezpečnosti obecně považována jakákoliv chyba v architektuře, návrhu, kódu nebo implementaci, která může vést ke zranitelnosti přímo zneužitelné útočníkem.

Google přichází v souvislosti se stále oblíbenějšími biometrickými autentizačními metodami se dvěma zcela novými metrikami, které by měly podstatně přispět ke zvýšení jejich bezpečnosti.

K důvěrně známým metrikám jako je False Acceptance Rate, zkr. FAR a False Rejection Rate, zkr. FRR nově přibyly ještě metriky Imposter Accept Rate, zkr. IAR a Spoof Accept Rate, zkr. SAR.

Na Bug Bounty programy můžeme narazit u různých společnosti, zpravidla z oboru IT, jako je např. Google, Microsoft, Facebook, apod.

Takový Bug Bounty program funguje vcelku jednoduše. Najdete zranitelnost, nahlásíte ji dané firmě a ona vám za ní zaplatí. Jenže je tu několik úskalí, především pro firmu, co takový Bug Bounty program vyhlásí.

Mnohými firmami, a to jak těmi, co penetrační testy a etické hackování poptávají, tak dokonce i těmi, co je nabízejí, jsou tyto dva přístupy k ověření bezpečnosti považovány za totéž.

Leč oba přístupy sledují úplně jiné cíle a mají společné snad jen to, že je zpravidla provádí vysoce kvalifikovaná osoba nebo dokonce tým profesionálů.

Zpracovávejte a uchovávejte jen nezbytně nutná data po nezbytně nutnou dobu.

Zpracovávejte jen nezbytně nutné informace, používejte je jen za účelem, za jakým jste je získali, chraňte je, aby jich nemohlo být zneužito, a odstraňte je v okamžiku, kdy už daný účel pomine.

Za posledních pár let došlo v oblasti vícefaktorové autentizace k podstatné změně.

Na definici vícefaktorové autentizace se sice nic nezměnilo, stále platí, že za ní můžeme označit takovou autentizaci, při které dochází k potvrzení identity uživatele několika různými způsoby, zpravidla heslem a poté použitím nějakého autentizačního zařízení, který uživatel vlastní, případně ověřením nějaké jeho biometrické charakteristiky.

V minulých dílech jsem se poměrně detailně věnoval metodice hodnocení zranitelností CVSS, která je de facto průmyslovým standardem pro stanovení závažnosti zranitelností.

Dnes bych se chtěl krátce zamyslet nad tím, jak postupovat v okamžiku, kdy je např. pomocí nějakého automatizovaného skeneru detekováno větší množství poměrně závažných zranitelností.