Akce Eagle
Na rozdíl od předchozích příspěvků na téma manažerských selhání CIO, CEO a Hlavy státu, se dnes podíváme i na selhání obyčejných lidí.
Pro dnešek jsem vybral příběh, který začal vlastně nezajímavou zpronevěrou, ale jeho dopady se do osudů mnoha lidí zapsaly na celý zbývající život. Týkal se zkratky PS. Co si pod tím představit? Poštovní spořitelnictví, Pohraniční stráž, či Platební styk? Vše je v podstatě správně.
Jděme ale popořádku. Příběh začal na poště v Karlových Varech Dalovicích v polovině května 1977. Zaměstnankyně pošty Anna Katrinčáková, matka dvou dětí, měla již nějakou dobu finanční problémy a tak ji napadlo, že by mohla svou finanční situaci vylepšit falšováním peněžních poukázek, které patřily k oblíbenému finančnímu instrumentu.
Pro falšování použila razítko, které měla přidělené pro svoji pracovní činnost. Mohla využít i dalších razítek, které používali její kolegové, stačilo jen využít příležitost a orazítkovat správným způsobem donesenou poukázku. Poukázky použila pro úhradu svých finančních závazků. Poukázky zasílala i ve prospěch svých rodinných příslušníků nebo osob, se kterými byla v nějakém kontaktu. Kontrolní lístek k falšované poukázce si buď ponechala, nebo jej zničila. Podací lístek si ponechala, protože ten jí sloužil jako důkaz, že peníze „odeslala“. Do pokladny pošty ale žádné peníze nevložila.
Od jara 1977 jen do konce roku se v součtu jednalo o částku převyšující její plat za dobu 10 let. V té době byl plat vysokoškolsky vzdělaného technického pracovníka asi 2000 korun měsíčně. U přepážek se jednalo o necelých 1200 korun měsíčně. Celková škoda způsobená falšováním poukázek na poště Karlovy Vary 13 Dalovice v období 1977-78 převýšila 330 000 korun a není známo, že by byla někdy uhrazena.
Na tomto místě je třeba uvést, že v padesátých letech došlo k enormnímu nárůstu počtu přijatých poukázek placených u přepážek v hotovosti a zvýšilo se pracovní zatížení poštovních úředníků. To se týkalo samozřejmě i centra v Poštovní poukázkové ústředně, v roce 1963 přejmenované na Výpočetní a kontrolní ústředna spojů, zkr. VAKUS.
I v minulosti se na poštách některé pracovnice dopouštěly různých krádeží. A to jak peněz zákazníků, tak i samotných zaměstnanců. Falšovaly např. podpisy příjemců peněz a ti mnohdy ani nevěděli, že mají nějaké obdržet. Na některé případy se nikdy nepřišlo, ale většina skončila u soudu. Pracoviště provozních evidencí a VAKUS řadu těchto zpronevěr odhalilo a předalo k řešení příslušným pracovištím k přípravě vymáhání a vypracování trestního oznámení. Tento případ se ale lišil.
Technologie kontroly a počty pracovníků již nebyly na tento nárůst připravené a postupně se nabíralo stále větší zpoždění v kontrolách. Situace byla tak katastrofální, že došlé doklady z pošt se kontrolovaly již v 60. letech se zpožděním 3 až 4 dekád oproti požadovanému standardu. Později se jednalo o 2-3 měsíce a nakonec se jednalo o zpoždění delší než 6 měsíců. Tato technologie byla používána i po roce 1980.
Zpracování pro přípravu na kontrolu a finalizaci výstupů bylo řízeno z ředitelství VAKUS v Holečkově 10 v klášteru Gabriel. Shodou okolností jde o stejné místo, kde se v srpnu 1968 ukrýval tehdejší ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann, viz tento příspěvek.
Každá poukázka obsahovala 4 díly a na každém byly údaje o odesílateli, adresátovi a zasílané částce. Při standardní obsluze přišel odesilatel s penězi a poukázkou k přepážce. Pracovnice zkontrolovala vyplnění a přepočítala částku. Pokud bylo vše v pořádku, orazila poukázku na všech dílech a oddělila poslední díl napravo – podací lístek a vrátila jej odesílateli. Všechny zbývající díly sloužily pro zapsání do Přijímací knihy.
Po kontrole, zpravidla na konci dne nebo směny, odpovědná pracovnice oddělila Kontrolní lístky a přiložila k vyplněné a uzavřené přijímací knize. Hlavní díl s ústřižkem pro příjemce/adresáta byl pak zařazen mezi poukázky určené k odeslání. Z pošty se pak každý den odesílají provozní dokumenty a jednou za 10 dní i kontrolní lístky z přijatých poukázek. K nim se připojí i položková Příjímací kniha poukázek. Zároveň se odesílá z pokladny také dekádní pokladní výkaz.
Pokud jde o manžela paní Katrinčákové, tak ten byl již několikrát trestaný a ani nelze říci, že by se jednalo o příkladného otce rodiny. Již v březnu 1978 odcizili Josef Katrinčák a Radomír Šebesta vůz trabant patřící Pragocaru. Neměli k němu však doklady. To vyřešili tím, že koupili vůz stejného typu, který byl ve velice špatném stavu, ale s doklady. Úhrada byla provedena poštovní poukázkou, opět falešnou. To již na základě oznámení Pragocaru řešili vyšetřovatelé VB a pomalu se dostali i k možným pachatelům.
V zavedené praxi přípravy falešných poukázek pokračovala Anna Katrinčáková i po novém roce 1978. Mezitím probíhající kontroly některé nesrovnalosti odhalily, ale nebyl znám jejich rozsah. V roce 1978 bylo již podezření na falšování poukázek předáno na Západočeské ředitelství spojů do Plzně, kam pošta v Karlových Varech organizačně náležela.
Počátkem května předala do přepravy další poukázky, na které si měl Josef Katrinčák a další lidé do konce května vybrat další peníze. Zajímavé je místo, kde si Josef Katrinčák měl tyto prostředky nechat vyplatit, poštu v Chebu. V pátek nebo v sobotu před státním svátkem připadajícím na 9. 5. 1978 se vedoucí pošty, na níž Anna Katrinčáková pracovala, nějak podřekl, že je více případů finančních závad k poukázkám, a po neděli to přijde kontrola vyšetřit i k nim. Byl to signál k okamžitému útěku. Věděla, že spadla klec.
Původní plán související s vyzvednutím prostředků na poště Cheb byl nepoužitelný. Její manžel Josef Katrinčák buď sám, nebo se svým známým Radomírem Šebestou, v době mezi 6. 5. 1978 a nocí na 10. 5. 1978 vyloupili sklad s trhavinami na staveništi Vodního díla Stanovice a vybrané trhaviny naložili do v březnu odcizeného Trabantu.
Přesné datum vyloupení skladu není známo, protože díky zákonným přesunům pondělního pracovního dne na sobotu 6. 5., bylo 7. a 8. 5. víkendové volno a 9. 5. byl svátek. Způsob vniknutí do skladu trhavin svědčil o rutinní práci s odvrtáním zámku a násilnému poškození vstupních dveří. Asi to nebyl jejich první případ.
Na krádež trhavin se přišlo 10. 5. 1978 v 6:30 a okamžitě bylo zahájeno pátrání po zatím neznámém pachateli, který se dopustil trestného činu krádeže a nedovoleného ozbrojování. To byl i impuls pro nastartování vyšetřovatelů STB. Anna Katrinčáková již v předstihu dala na poště Karlovy Vary 13 Dalovice vědět, že po víkendu nedorazí, že si musí vzít na 10. 5. volno z důvodu pohřbu v rodině. To si mohla doložit vhodně formulovaným telegramem. Radomír Šebesta pak společně s nimi a s dětmi odjel trabantem do Prahy. Celá pětičlenná skupina včetně dvou dětí, si zajišťovala letenky na stejný let 10. 5. 1978 z Prahy do Brna. Letenky zakoupili postupně a poslední chybějící zaplatili odpoledne na Ruzyni.
V kufříku nebo v jiných úkrytech se jim podařilo na palubu letadla dostat asi 300g Semtexu a dalších minimálně 1200g jiných typů trhavin. Letadlo odlétající těsně po 18:04 do Brna byl IL18 a nebyl plně obsazen, takže si mohli sednout podle svého. Anna Katrinčáková dopředu mezi své děti a Josef Katrinčák spolu s Radomírem Šebestou o několik řad dále v uličce.
Prakticky hned po odletu z Prahy a vystoupání do letové hladiny, předal Josef Katrinčák palubnímu průvodčí pokyn, že má kapitán do 5 minut zamířit na západ, jinak vyhodí letadlo do povětří a že má 15 kg výbušniny.
Nekonal se žádný útok únosců na pilotní kabinu a ani nikdo z posádky nezasahoval, protože obsah kufříku vzbuzoval obavy. Palubní průvodčí se spojil s kapitánem a předal mu požadavek dvou únosců. Pilot krátce informoval pražské dispečery o situaci. V požadovaném čase před Mladou Vožicí kapitán letadlu změnil kurz a let směřoval k hranicím na západ na požadovaný Frankfurt nad Mohanem.
Krátký časový úsek od vznesení požadavku do jeho požadovaného splnění nedával žádný prostor pro nějaký zásah. Byl květnový podvečer krátce po 18:15 a jakýkoliv odklon z kurzu by bylo možné okamžitě odhalit díky k západu se sklánícímu slunci.
V 19:33 letadlo bez problémů přistálo ve Frankfurtu. Tam si Josef Katrinčák s Radomírem Šebestou ověřili, že se jedná skutečně o jejich cílové místo. V tu chvíli Anna Katrinčáková sdělila palubnímu průvodčí, že si dojde na toaletu a pak vystoupila i s dětmi. Na vlastním únosu se tedy nijak aktivně nepodílela. Byla hlavní osobou v pozadí. Anna Katrinčáková požádala v Německu o azyl i pro své dvě nezletilé děti.
Jako únosci byli německou policií označení Josef Katrinčák a Radomír Šebesta. Veškerý výbušný materiál byl předán na letišti ve Frankfurtu policii a podle jejich vyšetřovatelů se jednalo o průmyslovou trhavinu. U letiště v Ruzyni zůstal Trabant a v jeho kufru byla nalezena zbývající část trhavin, kterou již únosci nevzali na palubu letadla.
Na poště se podařilo najít další falešné poukázky, které již Josef Katrinčák nestihl vybrat. Při falšování poukázek a jejich rozesílání na různé příjemce, byla takto uhrazena i částka za velmi opotřebovaný Trabant určený k legalizaci odcizeného a plně funkčního Trabantu od Pragocar. Kromě řady dalších, bylo mezi poukázkami zjištěno vyplacení nemalé částky, která byla v prosinci 1977 doručena jakémusi Milanu Barešovi.
O únosu letadla pronikla i krátká informace na veřejnost. Na vyšetřování únosu byla okamžitě nasazená veškerá pozornost a brzy dána i do spojitosti s vyloupením skladu trhavin. Rovněž ostraha letiště Praha byla podrobena velké kritice. Na kobereček musel i odpovědný náměstek ministra vnitra Ján Pješčák a velitel Pohraniční stráže František Šádek a další.
Podle nepotvrzené informace k projednávání této záležitosti mělo proběhnout až na ÚV KSČ u Jana Fojtíka. Přímo se na tomto projednávání podíleli zástupci ministerstva vnitra, velitelé STB, zástupci KGB a jejich zástupci v dalších státních složkách. Vědomí pochybení a především nedokonalému výkonu funkce bachaře socialistického tábora jim na klidu nepřidalo. Prostě se muselo zabránit jakémukoliv opakování. Slovy klasika: „muž s koženou brašnou nesmí projet“.
Na zmíněném jednání padlo, že pokud Pohraniční stráž není schopna plnit zadané úkoly, je vlastně k ničemu, a že můžou být všichni vysvlečeni z uniforem. Šlo o živobytí. Jan Fojtík by jim dokázal opepřit každou odchylku od vzorného výkonu služby. Obavu z něj měli i lidé z KGB.
Téměř 2 týdny po úspěšném únosu letadla do Frankfurtu, došlo u Chebu k únosu autobusu s žáky Říčanského gymnázia bratranci Robertem, Václavem a Milanem Barešovými a skončil smrtí nevinného řidiče Jana Nováka, a smrtí jednoho z únosců Milana Bareše 24. 5. 1978 na přechodu Pomezí. Následně byl pak 6. 12. 1979 popraven Robert Bareš. Tento případ je v médiích již dostatečně osvětlen a mezi oběma událostmi nebyla zatím odhalena žádná souvislost.
Měl bych tedy osvětlit i výsledek pátrání po příjemci poukázky Milanovi Barešovi. Vyšetřovatelé STB se pokoušeli přes jméno příjemce poukázky Milana Bareše tyto případy spojit a možná i propagandisticky využít, ale dle výsledků šetření STB tato snaha vyšla naprázdno. Určité vodítko by mohla být i lokalita Cheb, kde si Josef Katrinčák měl vybrat díky na přepážce uložené falešné poukázce peníze. Je totiž nejblíže k přechodu Pomezí. Nakonec se ale mělo jednat o jiného Milana Bareše s odlišným datem narození i jiným místem trvalého pobytu. Bylo to skutečně tak? Nemohlo se v tomto případě jednat o stejnou osobu pouze se v různém čase vyskytující na různých místech, jak tomu u světských někdy bývá? Po 43 letech se asi již většina stop ztratila. Také se může jednat o úmyslné zavedení případných dalších vyšetřovatelů na falešnou stopu zakrývající pochybení orgánů činných v trestním řízení. Pohybuji se na velmi tenkém ledě a získat důkaz pro jednu z variant bude velmi nesnadné.
Zaujala mě formulace z Úředního záznamu vyšetřovatele STB, který měl šetření o Milanu Barešovi řídit. Je z konce června 1978 a chtěl bych se o ní podělit, ale z důvodu ochrany soukromí ji nemohu uvést i se jmény, cituji: „Zjistil jsem, že orgán „jmeno“ je na dovolené. Hovořil jsem se zástupcem náčelníka „jmeno“, který mi sdělil, že orgán je na dovolené a neví zda provedl slíbené úkony.“ Způsob vyjadřování přesně odpovídá tuhé normalizaci a stavu myšlení bezpečnostního aparátu. Šlo jim vůbec o skutečné prověření?
Josef Katrinčák a Radomír Šebesta byli v Německu odsouzeni každý na 3 roky a po odpykání trestu propuštěni. V Československu proběhlo dlouhé soudní řízení proti únoscům v nepřítomosti a nakonec padly exemplární tresty. Josef Katrinčák, Radomír Šebesta a Anna Katrinčáková od 9 let do 12 let.
Co je známo o aktérech? Nejstarší z nich Anna Katrinčáková, v době únosu 28letá matka dvou dětí, byla policií České republiky hledána dle nařízení Krajského soudu v Plzni od 1999 a byla evidována jako jedna z 10 nejhledanějších osob ČR. Pátrání bylo v 2007 přerušeno. V roce 2020 jí bylo 70. Česká i německá policie místo jejího pobytu zná a tamější úřady zamítli žádost o její vydání. Nevyloučil bych ani možnost, zda se nevrátila za příbuznými na Slovensko. Pochybuji, že by tam po ní někdo pátral. Podle fotografie z doby před únosem dělá dojem chytré, chladně kalkulující a schopné rychlých změn taktiky s vědomím zhodnocení možného rizika. Asi chytrá ženská a celu zevnitř ještě neviděla. Ještě nevím, jak ověřit kolik finančních prostředků se jí podařilo při únosu vzít s sebou.
U Josefa Katrinčáka se nepodařilo zjistit místo pobytu. Radomír Šebesta žije ve Francii a dostal v červnu 2004 od prezidenta Václava Klause milost. Před tím vyrovnal všechny své závazky a mohl se setkávat s rodinnými příslušníky i na území ČR.
Slíbil jsem, že se v tomto příběhu podíváme na selhání obyčejných lidí. Došlo k selhání v komunikaci mezi jednotlivými složkami bezpečnostních orgánů. Kontrolní mechanizmy při kontrole účetnictví při příjmu a výplatě poukázek. Kontrola probíhala s velkým zpožděním a vše se řešilo jako reklamace. Vedoucí pošty nevědomky zmínil problém s kontrolou poukázek. Mohl nebo nemohl vědět, o jakou konkrétní pracovnici může jít?
V případě kontrolních procesů a celé technologie kontroly platebního styku bylo přikročeno k zásadním změnám a především ke zkrácení lhůty, do níž by se na jakékoliv zpronevěry nebo manipulace přišlo. Byl to jeden z benefitů projektu ABO (Automatizované bankovní operace) v roce 1980 a dále. Do doby zavedení nového systému kontroly bylo na celý případ uvaleno informační embargo. Tajilo se to i před členy týmu ABO. Především byla realizována automatizace některých technologických procesů, automatizace kontrol s využitím moderní výpočetní techniky, snížení ruční práce na nezbytné minimum a zadán impuls pro vznik Poštovního peněžního ústavu, jako byla do roku 1950 Poštovní spořitelna. Zásadní změny se ale podařilo realizovat až po roce 1990, kdy došlo k nahrazení diluviálních technologií a skutečně bezhotovostnímu způsobu placení novými instrumenty a v současnosti i online připojením.
S ohledem na vdovu po zavražděném řidiči Janu Novákovi a jeho tehdy dvouletého syna, by stálo za to vyšetřit i okolnosti tak razantního postupu státní moci. Někdy záleží na obyčejném člověku a na úplné maličkosti, která dominovým efektem zasáhne velké množství nevinných. Je to již 43 let, tak by se s vaším přispěním mohlo odpovědět i na některé okolnosti, které se mi dosud zjistit nepodařilo. Nevím, zda někdo z tehdejších účastníků bude o celé události ochoten mluvit. Možná, že UDV (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu), již v této věci nějak pokročil a možná, že nedávno zveřejněná informace o obvinění Jana Fojtíka s tímto případem souvisí. Věřím UDV, že ve věci trestněprávní odpovědnosti podnikne další kroky a že se výsledky někdy dozvíme. Jeden z mých snad dočasných neúspěchů v tomto bádání: nepodařilo se mi dohledat, kde je vlastně Jan Novák pochován. Chtěl jsem sem dát fotografii pomníku jako připomínku nebo memento.
Děkuji za pozornost, a pokud máte nějaké otázky, pokusím se na ně odpovědět.
K článku “Akce Eagle” se zde nachází 3 komentáře.
Diskuse na tomto webu je moderována. Pod článkem budou zobrazovány jen takové komentáře, které nebudou sloužit k propagaci konkrétní firmy, produktu nebo služby. V případě, že chcete, aby z těchto stránek vedl odkaz na váš web, kontaktujte nás, známe efektivnější způsoby propagace.
Děkuji autorovi za velmi zajímavé čtení, nikdy by mne nenapadlo, jak bylo jednoduché zpronevěřit peníze v době „složenkové“. Je vidět, že kontrola totálně selhala. Únos letadla už je takový typický způsob jak vyřešit komplikovanou situaci. Soudruzi z STB a vlády se asi hodně zapotili při vysvětlování jak k tomu mohlo dojít. To v současné době se peníze zcizují daleko rafinovaněji, přes různé dotační fondy a pořád to dotyčným prochází, tak jen doufejme, že i na ně dojde.
Ve „složenkové“ době se tento typ podvodu vyskytl vícekrát a minimálně jednou se jednalo o organizovanou skupinu, která použila „dvojčata“ kdy obě poukázky byly vlastně pravé. Inspirovali se asi případem Portugalské banky a jejích 500 ESC bankovek. Základem byla stejná tiskárna.
Jojo, vzpomínám si.
…Bydlel jsem kousek od Katrinčáků a pamatuji si hlavně na jejich synka. Už ani nevím jeho křestní jméno, prostě najednou zmizel a až později jsem se dozvěděl, co se vlastně stalo.
Zajímavý článek.